En savoir plus sur le livre
V době kdy Rousseau začal psát své Dumy samotářského chodce jako pokračování Vyznání a Rozmluv, věděl, že už nebude dlouho žít a že už od lidí nemůže nic očekávat. „Tak jsem zde sám na zemi, nemaje již bratra, bližního, přítele, společnosti, jen sama sebe.“ Tráví své dny v rozjímání, snění a vzpomínkách a ukládá je do „procházek“ po bývalém blaženém životě. Vzpomíná na kouzelné dny u jezera Bienneského, na příhodu s dánským psem, z níž sotva vyvázl životem a umožnil veřejnosti, aby rozšířila zprávu o jeho úmrtí, vyznává se ze své lásky k přírodě, jedinému příteli, který dovede konejšit a dávat zapomnění, odporuje nactiutrhačům, kteřé ho nařkli z nelásky k dětem. Poslední, „procházku desátou“, věnovanou první dobrodince, madame de Warens, k padesátému výročí jejich seznámení, již nedopsal. Autor ve své útlé knížečce zanechal svým čtenářům hrst bolestí a radostí z života, který miloval, ale opouštěl rád.
Achat du livre
Sny samotářského chodce, Eva Berková, Jean Jacques Rousseau
- Langue
- Année de publication
- 2002
- Reliure
- (rigide)
Modes de paiement
Il manque plus que ton avis ici.
- Langue
- Tchèque
- Auteurs
- Eva Berková, Jean Jacques Rousseau
- Éditeur
- K+D Svoboda
- Publié
- 2002
- Format
- rigide
- Pages
- 167
- ISBN10
- 8090314007
- ISBN13
- 9788090314009
- Séries
- Mots clés
- Nonfiction, Sciences sociales, Histoires vraies, Biographies, Thématique philosophique, Autobiographies et mémoires, France, Presse d'opinion & Essais, Littérature française, Émotions, Paris (ville), XVIIIe siècle, Identité, Réflexions et Pensées, L'Âge des Lumières
- Première publication
- 1782
- Titre original
- Les reveries du promeneur solitaire
- Évaluation
- 3,3 sur 5
- Description
- V době kdy Rousseau začal psát své Dumy samotářského chodce jako pokračování Vyznání a Rozmluv, věděl, že už nebude dlouho žít a že už od lidí nemůže nic očekávat. „Tak jsem zde sám na zemi, nemaje již bratra, bližního, přítele, společnosti, jen sama sebe.“ Tráví své dny v rozjímání, snění a vzpomínkách a ukládá je do „procházek“ po bývalém blaženém životě. Vzpomíná na kouzelné dny u jezera Bienneského, na příhodu s dánským psem, z níž sotva vyvázl životem a umožnil veřejnosti, aby rozšířila zprávu o jeho úmrtí, vyznává se ze své lásky k přírodě, jedinému příteli, který dovede konejšit a dávat zapomnění, odporuje nactiutrhačům, kteřé ho nařkli z nelásky k dětem. Poslední, „procházku desátou“, věnovanou první dobrodince, madame de Warens, k padesátému výročí jejich seznámení, již nedopsal. Autor ve své útlé knížečce zanechal svým čtenářům hrst bolestí a radostí z života, který miloval, ale opouštěl rád.