Henri Bergson Livres

Publié en 1896, Matière et mémoire est le livre qui imposa Bergson comme un philosophe de premier plan. Il y aborde une question philosophique essentielle, celle des relations du corps et de l'esprit. Par le choix de sa méthode, il fait dialoguer d'une manière singulière la métaphysique a et la psychologie, l'analyse des concepts et les apports de la science, alors en plein renouvellement. Pour lui, pas de connaissance de l'esprit sans connaissance de la mémoire et de ses défaillances, que psychologues et neurologues ont commencé à appréhender; pas de connaissance du corps sans une interrogation sur la matière, qui doit rencontrer celle des physiciens. Si Bergson, en soutenant que la vie mentale ne se réduit pas à la vie cérébrale, s'inscrit dans le débat intellectuel de son temps, la portée générale de l'ouvrage invite à réexaminer des questions qui, plus d'un siècle plus tard, sont toujours les nôtres.

Bergson a marqué l'importance de certains de ses " essais en conférences ", en les rassemblant dans deux recueils : L'énergie spirituelle en 1919, La pensée et le mouvant en 1934. Il faut donc tout à la fois replacer ces écrits dans ses recueils (et dans l'ensemble de son œuvre), et les lire pour eux-mêmes. Dans l'Introduction à la métaphysique (1903), il propose une méthode pour dépasser l'écart qui nous sépare du réel et de nous-mêmes. Texte décisif en lui-même, à la charnière de sa vie et de son œuvre, étincelle qui enflamma la controverse du " bergsonisme " en Europe et au-delà, il importe plus que jamais de le redécouvrir.

Les deux sources de la morale et de la religion : " humanité gémit, à demi écrasée sous le poids des progrès qu'elle a faits. Elle ne sait pas assez que son avenir dépend d'elle. A elle de voir d'abord si elle veut continuer à vivre. A elle de se demander ensuite si elle veut vivre seulement, ou fournir en outre l'effort nécessaire pour que s'accomplisse, jusque sur notre planète réfractaire, la fonction essentielle de l'univers qui est machine à faire des dieux. " Dans son dernier grand livre, Bergson s'efforce de " montrer " Dieu, en quelque sorte dans toutes ses dimensions. Il interroge ainsi les problèmes éthiques et religieux, en esquisse l'histoire, distingue morale close et morale ouverte ainsi que religion statique et dynamique. Figure tutélaire de la philosophie française moderne, Henri Bergson (1859-1941) a élaboré sa pensée via une analyse critique des méthodes et des résultats scientifiques de son époque. Spiritualiste, sa philosophie se veut " un retour conscient et réfléchi aux données de l'intuition ", qui seule nous permet de coïncider avec le mouvement libre et créateur de la vie et de l'esprit.

Texte intégral révisé suivi d'une biographie d'Henri Bergson. Le rire a une fonction sociale selon Henri Bergson. L'auteur de "L'Énergie spirituelle" fonde sa théorie sur une analyse très fine des différentes catégories du comique: comique des formes, des mouvements, des situations et des mots, des caractères enfin. Un chapitre entier est consacré à ce dernier comique, avec des exemples empruntés surtout au théâtre, qui est le lieu où le comique apparaît à la fois comme une forme de l'art et comme une fonction de la société. Contrairement au drame, qui pénètre en nous par l'analyse de ce que nous sommes en chacun de nous, la comédie extrait de l'humain des types généraux qui nous font rire par leur spectacle et nous rappelle à la règle commune de la vie dans la société. "Le Rire, Essai sur la signification du comique" est l'un des meilleurs livres de Bergson. Son intérêt est à la fois esthétique et philosophique. Son idée du flux de la vie réelle, qui échappe à la connaissance conceptuelle, annonce déjà son futur essai sur "L'Évolution créatrice".

Ce recueil, réunissant des conférences portant " sur des problèmes déterminés de psychologie et de philosophie ", montre comment Bergson élabore sa pensée à partir d'une analyse critique des méthodes et des résultats scientifiques de son époque. Spiritualiste, sa philosophie se veut " un retour conscient et réfléchi aux données de l'intuition ", qui, selon lui, permet de coïncider avec le mouvement libre et créateur de la vie et de l'esprit.

The book is a facsimile reprint of a scarce antiquarian work, preserving its historical significance and cultural importance. Readers should be aware that due to its age, it may contain imperfections such as marks, notations, and flawed pages. This edition aims to protect and promote classic literature, offering an affordable and high-quality version that remains faithful to the original text.

Bergson argues for free will by showing that the arguments against it come from a confusion of different conceptions of time. As opposed to physicists' idea of measurable time, in human experience life is perceived as a continuous and unmeasurable flow rather than as a succession of marked-off states of consciousness-something that can be measured not quantitatively, but only qualitatively. His conclusion is that free will is an observable fact.

Filozofické dielo francúzskeho autora: Esej o bezprostredných danostiach vedomia, Dva pramene morálky a náboženstva, Vedomie a život. Obsahuje prejav H. Bergsona pri preberaní Nobelovej ceny za literatúru.

Pod názvem „Duchovní energie“ slavný francouzský filosof a nositel Nobelovy ceny za literaturu Henri Bergson shrnul na žádost přátel sedm svých psychologických a filosofických studií. Dotýká se v nich pozoruhodným způsobem témat, jako „Vědomí a život“, „Duše a tělo“, „Sen“, „Mozek a myšlení“ aj. Z těchto, zčásti přednáškových, textů je dobře patrný Bergsonův osobitý a svého času převratný způsob myšlenkové práce. V době zvýšeného zájmu o Bergsonovo dílo chce český překlad přispět k širší obeznámenosti s tvorbou tohoto inspirujícího autora.

Lezioni di metafisica presenta due cicli di lezioni tenuti da Henri Bergson presso la classe di khâgne del Lycée Henri-IV, tra il 1893 e il 1894. Queste lezioni risultano di straordinario interesse per gli studi sul filosofo francese, che vi sviluppa un serrato confronto con la storia della metafisica moderna e della psicologia. Aristotele, Descartes, Malebranche, Spinoza, Leibniz, Kant, Spencer sono presentati e discussi da Bergson, che riflette – con loro e attraverso di loro – sui grandi temi dello spazio, del tempo, della materia, della memoria e dell’individualità. Bergson mette a punto un vero e proprio studio preparatorio per la sua originale critica al pensiero classico.

Kniha patří mezi klasická díla moderní francouzské filosofie. Henri Bergson předložil Esej v roce 1888 jako svou disertační práci a vydal jej tiskem v Paříži v roce 1889. Uvedl zde na scénu pojem „trvání“ („la durée“), jímž uchopuje vnitřní zkušenost jedince s časem, který – na rozdíl od času fyzikálního – není měřitelný, nýbrž kvalitativní. Uplývat dle Bergsona neznamená posouvat se na ose času, nýbrž procházet kvalitativní změnou, stávat se neustále jiným. Bergson z tohoto zjištění vyvozuje důsledky pro úvahy o společnosti, o individuálním „já“ a o svobodě. Nabízí zde nejen soustředěné analýzy času či originální postřehy k problému svobody, ale i úvahy o nemožnosti redukovat vědomí na fyzické stavy.

Gilles Deleuze beschäftigte sich früh mit Henri Bergson, der vor Sartre eine zentrale Figur der französischen Philosophie war. Seine Monographie »Le bergsonisme« (1966) gilt in Frankreich als Standardwerk und erschließt zentrale Begriffe Bergsons, während sie dessen kritische Auseinandersetzung mit den exakten Wissenschaften fortführt. Bereits 1957 stellte Deleuze einen Band mit Textauszügen aus Bergsons wichtigsten Werken zusammen, der hier unter dem Titel »Philosophie der Dauer« erstmals auf Deutsch erscheint. Dieser Band bildet die Materialsammlung zu »Bergsonisme« und markiert die Wiederentdeckung Bergsons in Frankreich nach dem Zweiten Weltkrieg. Deleuze’ geschickte Aneinanderreihung von Textpassagen aus »Zeit und Freiheit«, »Materie und Gedächtnis« sowie der »Schöpferischen Evolution« bietet einen umfassenden Überblick über Bergsons Denken. Im Fokus steht die Dauer, die nicht als starre zeitliche Abfolge, sondern als kontinuierlicher Wandel verstanden wird. Dauer ist das zentrale Konzept, mit dem die Philosophie das »immerwährende Fließen der Dinge« erfasst, im Gegensatz zu den experimentellen Wissenschaften. Alle Texte wurden von Margarethe Drewsen einheitlich neu übersetzt, und der Band fungiert als kompakte Einführung in Bergsons Philosophie.

Tato přednáška Henriho Bergsona (1859 - 1941) byla přednesena 28. 4. 1912 a pak publikována spolu s dalšími studiemi různých autorů ve svazku "Současný materialismus" v edici vědecké filosofie, vydávané redakcí Gustava Le Bon pařížským vydavatelstvím Flammarion.

Bergson deutet die gesamte Wirklichkeit aus der metaphysischen Einheit des Lebens und entwirft auf dieser Grundlage eine neue intuitive Erkenntnistheorie, Psychologie, Naturphilosophie, Ethik und Religionsphilosophie. Bergsons Einfluss reicht über die Philosophie hinaus auf die Existenzphilosophie und die Literatur. 'Denken und schöpferisches Werden' erschien zuerst 1939 auf französisch, auf deutsch erstmals 1946. Es ist das letzte Buch Henri Bergsons, eine Bilanz seiner philosophischen Lebensarbeit, eine ausführliche Rechtfertigung seiner philosophischen Methode.

In diesem großartigen philosophischen Essay, der zu Beginn des 20. Jahrhunderts geschrieben wurde, stellt Henri Bergson die Frage, warum die Menschen lachen und was die Bedeutung ihres Lachens ist. Die drei Texte sind durch dieselben Fragen miteinander Was ist es in der Sprache, das einen Witz lustig macht und warum bringt uns das Lustige zum Lachen? Worin bestehen die Funktionen des Humors? Wann ist eine Situation komisch? Wie andere Philosophen, Schriftsteller und Humoristen seiner Zeit beschäftigte sich auch Bergson mit der Dualität von Mensch und Maschine. Mit einer prägnanten und provokanten Denkweise formuliert der Philosoph eine feine Reflexion über das Lachen als bedeutendes Element unserer Kultur, die diesem Werk seinen berechtigten Status als große These über die Prinzipien des Humors verleiht.

Trvání a současnost. O Einsteinově teorii relativity. Přeložili a úvodní studií opatřili Radka a Tomáš Vališkovi. V dubnu roku 1911 vystoupil na mezinárodním filosofickém kongresu v Bologni mladý fyzik Paul Langevin. V příspěvku, který vzbudil nevídaný ohlas, přednesl účastníkům konference tuto nabídku: Kdyby někdo toužil vidět budoucnost Země za 200 let, stačí jen nastoupit do obrovské dělové koule a nechat se vystřelit rychlostí, jež se blíží rychlosti světla, ke vzdálené hvězdě. Po roce cesty se může obrátit a začít se vracet zpět na Zemi. Zjistí, že zatímco on zestárl jen o dva roky, na Zemi běžel čas stokrát rychleji. Takové jsou podle Langevina důsledky Einsteinovy teorie relativity. Této překvapivé nabídce pozorně naslouchal také Henri Bergson. V následujících letech věnoval mnoho času studiu matematiky, fyziky a speciálně pak Einsteinovy teorie. Knihu věnovanou výhradně tomuto tématu, Trvání a současnost, dokončil v roce 1922. Dospěl zde k závěru, že existuje pouze jediný skutečný čas a mnohé Einsteinovy časy jsou jen matematickými entitami. Nemá tedy smysl podnikat cesty do vesmíru, protože cestovatel po svém návratu zjistí, že zestárl stejně jako jeho druhové na Zemi. Bergsonova kritika dlouho rezonovala odbornými kruhy a vzbudila rozsáhlou diskuzi, do níž se zapojili mnozí fyzici a filosofové.

Filozofické dielo francúzskeho autora: Esej o bezprostredných danostiach vedomia, Dva pramene morálky a náboženstva, Vedomie a život. Obsahuje prejav H. Bergsona pri preberaní Nobelovej ceny za literatúru.

Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejslavnějších textů francouzské filosofa, jehož literární tvorba byla oceněna Nobelovou cenou. Současný intenzivní zájem o Bergsonovu tvorbu svědčí o tom, že vzdor době, která nás od něj dělí, jeho myšlenky rozhodně nezmrtvěly. Nový překlad dočeštiny je veden mj. snahou kriticky se vyrovnat s překladem Václava Černého ze třicátých let, jehož jazyk i pojmosloví dnes již poněkud zastaraly, navíc Bergsonově terminologii není vždy nejvěrnější. Překlad je doplněn zevrubnou studií Tomáše Chudého.