Antonín Procházka Ordre des livres

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Prostřednictvím hlavního hrdiny Svatopluk Čech satiricky kritizoval typické vlastnosti a chování bohatších pražských měšťanů sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. V Matěji Broučkovi byla vytvořena typická postava zobrazující tělesné i povahové vlastnosti mnoha podobných skutečných jedinců, lidí, kterým klesá jejich národnostní uvědomění, nemají žádné pevné zásady a pro okamžitý osobní prospěch jsou ochotni udělat cokoli, čehokoli se zříci i k čemukoli se přihlásit. Matěj Brouček se rád dobře nají, napije, rád užívá svých peněz získaných od nájemníků svého domu a přitom sám nepracuje, ani se nijak nezajímá o život lidí ve svém okolí. Svůj volný čas tráví vysedáváním po hospodách a vedením nekonečných řečí s jemu podobnými lidmi. V povídce silně zaznívá i kritika sociálních poměrů nejchudších obyvatel Prahy žijících v těžkých podmínkách malých domků ve Zlaté uličce, které se vyhýbají návštěvníci jiných romantických míst Pražského hradu v jejím těsném sousedství.

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.