Antonín Procházka Livres

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Vydáno jako členská prémie v Literárním klubu Máj.

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Staré pověsti české v nové kreslené podobě - jako komiks! ...jak se o nich Jiráskovi nesnilo. Nakreslil Dalibor Nesnídal. O praotci Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivojovi, O Libuši, Dívčí válka a další.

Ve druhé knize se autor s kritikou zaměřuje zejména na samotného Broučka. Ten se tajemnou podzemní chodbou ocitne náhle v patnáctém století, v husitské Praze připravující se na boj s křižáky. Ujme se jej pan Domšík, provádí ho po Praze a ubytuje Broučka ve své domácnosti. Autor důkladně využívá v pozdější době běžný prvek fantastických příběhů – konfrontaci obyčejného člověka s cizím prostředím, s jinou časovou rovinou. Při srovnání měla vyniknout Broučkova zbabělost a nedostatek morálky v protikladu s hrdinstvím husitů. Reálnost prožitého dobrodružství je v závěru opět zpochybněna Broučkovým procitnutím na dvorku hospody Vikárka. Výlety pana Broučka byly Leošem Janáčkem ztvárněny v podobě opery.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).