Mona Ozouf Livres

Ces six études sur la Révolution française, originellement parues dans la revue Le Débat, peuvent être lues comme une introduction au travail d'historien de François Furet. Constamment traversées par les préoccupations du présent, elles ne traitent pas seulement de l'objet " Révolution française " ; elles relient les deux massifs de l'oeuvre de l'historien, respectivement consacrés à la Révolution française et à la Révolution soviétique. Elles offrent ainsi une interprétation globale des passions révolutionnaires.

Le projet révolutionnaire s'est largement identifié à un projet pédagogique, qui déborde de beaucoup les dispositifs scolaires pour s'attacher à une véritable conversion : du sujet au citoyen, de l'homme enchaîné à l'homme libre, du vieil homme à l'homme régénéré.Au cœur de cet ouvrage, on trouvera l'essai consacré à cette entreprise, dont Saint-Just a défini l'ambition (faire des hommes ce qu'on veut qu'ils soient) et Mirabeau le possible délire : Avec des moyens appropriés, on pourrait passionner les hommes pour une organisation sociale entièrement absurde, injuste et cruelle.Toutes les études qui accompagnent ce texte central éclairent à leur manière la tentative utopique, magnifique et désespérée, de maîtriser à la fois l'événement et la durée, l'individu et le collectif, l'opinion réfléchie et l'opinion spontanée.Se dessine ainsi le vrai sujet de cet ensemble, que traitaient déjà La Fête révolutionnaire (1976) et L'École de la France (1984) : l'entrée, avec la volonté d'instituer l'homme aussi bien que le citoyen, dans notre culture démocratique.

Historička Mona Ozoufová se ve většině svých prací zabývá interpretací Velké francouzské revoluce a obecněji myšlenkami revoluce a demokracie v moderní době. V této knize autorka spolu s paní de Staël tvrdí, že literární fikce vypovídá o své době pravdivěji než historická věda. Proto se z několika známých románů snaží vyčíst, co moderní republikánská Francie převzala z dědictví starého režimu, a pokouší se vystopovat složité cesty revoluční tradice dějinami. Výsledkem soupeření mezi oběma zřízeními, monarchickým a republikánským, je kompromis. To ovšem neplatí o knize samé - Mona Ozoufová dokáže udržet čtenářovu pozornost, a přitom ještě rozšířit jeho rozhled v oblasti francouzské kultury, literatury a historie. Milovník francouzské literatury si díky autorce nejen připomene oblíbená díla francouzské klasiky (Stendhal, Hugo, Balzac a další), ale myšlenkově vytříbený text mu též napomůže proniknout do zákoutí dějin 19. i 20. století.

Współczesna wrażliwość oczekuje od święta tak jak i od rewolucji całkowitej przemiany dawnego świata. Lecz czy święto samo w sobie ma naturę rewolucyjną? Analiza świąt rewolucji francuskiej - w oczywisty sposób powiązanych z wydarzeniami rewolucyjnymi pozwoli na to pytanie odpowiedzieć. Historycy proponują wiele typologii mających na celu usystematyzowanie świąt rewolucyjnych: przeciwstawiają sobie święta celebrowane przez konkurencyjne względem siebie grupy, podkreślają antagonizmy między Rozumem a Istotą Najwyższą i określają termidor jako swoisty przełom epok obrzędowych. Tym interpretacjom Mona Ozouf przeciwstawia własny, niezwykle spójny obraz święta. Kładzie nacisk na prawidłowości, nie zaś na różnice; łączy Mirabeau, Robespierre'a, La Rvellire'a-Lpeaux we wspólnej idei święta święta rewolucyjnego w jego szczególnym związku z czasem i miejscem, z jego wolą nauczania i utopijną ambicją porządkowania świata. Staje się ono niejako nauczycielem narodu. A wszystko to wbrew buntowniczej naturze rewolucji, rewolucji, która sama siebie definiuje w kategoriach porządku, nie zaś chaosu. Bez wahania więc możemy tutaj mówić o świętach rewolucyjnych: ludzie poszukują w nich uporządkowania czasu rewolucji, zaprzeczenia jej gwałtownym zmianom, w końcu zaś ustanowienia społeczeństwa chronionego przed wydarzeniami historii. To przedsięwzięcie jest wprowadzane w życie przez cały czas trwania tego burzliwego dziesięciolecia. Niestety, jest to przedsięwzięcie niemożliwe do realizacji, choć niepowodzenie świąt rewolucyjnych nie jest oczywiste. Po pierwsze dlatego, że stały się one trwałym elementem tradycji życia ludowego, ale przede wszystkim dlatego, że uosabiają nowe wartości rodzinne, społeczne i obywatelskie. U zarania epoki wartości laickich, liberalnych i nowoczesnych święta rewolucyjne z powodzeniem zastąpiły sferę sacrum.

Kniha francouzské historičky Mony Ozoufové s názvem Revoluční svátky 1789–1799 je dokladem nových proudů evropské historiografie 20. století a současně mistrovským literárním dílem. Autorka v něm popsala všechny významné slavnosti a svátky Francouzské revoluce v jejich rozmanitých variantách a městských či venkovských podobách na základě důkladné analýzy pramenů, utřídila je do nejvýznamnějších skupin a přitom interpretovala starší pojetí svátků v dílech svých předchůdců – historiků 19. století, především Julese Micheleta. Revoluční svátky jsou pro ni též „prostředkem“, který umožňuje rozbor politických, sociálních a náboženských změn konce 18. století, jež posléze ovlivnily celou Evropu. M. Ozoufová patří díky tomuto dílu k zakladatelkám historické práce, která ocenila význam kulturních symbolů pro život společnosti a změnu její mentality, a umožnila tak porozumět složité moderní době. Právem lze označit její Revoluční svátky za počin originální, zakladatelský, ba již klasický. Českému čtenáři se dostává do rukou jedna z nejpodnětnějších knih francouzské historiografie posledního půlstoletí.