Jan Otokar Fischer Ordre des livres (chronologique)

Villon n'a pas tant renouvelé la forme de la poésie de son époque que la façon de traiter les thèmes poétiques hérités de la culture médiévale, qu'il connaît parfaitement, et qu'il anime de sa propre personnalité.

Fasciné par Napoléon qu'il rêve de rejoindre, Fabrice del Dongo arrive à Waterloo quand commence la bataille. Abandonnant la carrière des armes à laquelle il aspirait, il consent à devenir prélat. Une comédie humaine dont le héros trouve son paradis en prison. Avec un dossier comprenant l'histoire de la création de ce texte, des documents d'époque, etc.

Sbírka povídek z vojenského prostředí, ukazující nesmyslnost každé války. Červená pečeť - vyprávění starého námořníka a bývalého velitele vojenské lodě o tom, jak musel na moři z příkazu direktoria dát zastřelit devatenáctiletého autora satirické písničky. Jeho mladá ženazešílela a námořník se o ní staral až do své smrti. Tragédií velitele byla slepá poslušnost příkazu, přestože oba mladé lidi miloval. Život a smrt kapitána Renauda aneb Rákoska - příběh kapitána, který vystřízlivěl z víry ve válku, z Napoleona, rezignoval na své úspěchy a povýšení, naučil se válku nenávidět, ale bojoval dál. Večerní táčky ve Vincennes - rezignace starého důstojníka, protiklad jeho smyslu pro povinnost k postoji mladých důstojníků. Autor zde shrnul své zkušenosti z vojny a dospívá k protiválečným myšlenkám.

Román z druhé světové války vypráví o francouzském letci, sestřeleném nad italským územím, který se ukrývá v Římě. V době čekání na umožnění návratu do Francie se setkává nejen se statečnými lidmi z italského odboje, ale i se zbabělci a fanatiky, kteří fašismu slouží.

Dva mistrné romány (Evženie Grandetová, 1833; Otec Goriot, 1835), vypovídající pravdivě o životě francouzské společnosti 19. století.

Většina z nás si právem myslí, že o Pařížské komuně ví vše, co je třeba vědět. A snad právě pro tyto čtenáře je nejspíše určena kniha vzpomínek Maxima Vuillauma. Vuillame totiž přenechává historikům vysledování příčin zrození i pádu Komuny a zasazení tohoto významného historického mezníku do kontextu dějin. Soustřeďuje se na něco zcela jiného: na záznam očitého svědka, který byl při tom, který to vše prožil a procítil. Ovšemže výsledek mohl být nezajímavý, kdyby se o svůj osobní prožitek se čtenářem podílel účastník stojící stranou, člověk s úzkým zorným polem, anebo člověk, kterému není dáno prožité adekvátně popsat. Ale Maxime Vuillame byl tehdy mladý novinář, který s profesionální zvídavostí žurnalisty vždy věděl, kde se bude odehrávat to nejzajímavější, a především byl nadán tak pozoruhodnou vnímavostí, že kromě událostí do sebe vstřebával i neopakovatelnou atmosféru, osobitost postav, nálady i imprese, a se suverénností, jež je vlastní pouze velkým novinářům, dovedl vyhmátnout klíčové, rozhodující chvíle dějinných zvratů. Jeho zápisky - snad právě proto, že necítí potřebu nic proklamovat, vyzdvihovat zásluhy, oslavovat a monumentalizovat - působí nesmírně svěže, jímavě a především moderně. Vycházely v sešitech po autorově návratu z emigrace a r.1909 vyšly poprvé ve výboru knižně. V r.1971, kdy se oslavovalo 100.výročí Komuny, přispělo jejich nové vydání ve Francii k důstojnému uctění památného jubilea.

S podtitulem Hrst dojmů z Francie a rozhovory z literárního zákulisí