Věra Dvořáková Livres

Dès les premiers siècles, les chrétiens ont cru confusément en la possibilité de racheter certains péchés après la mort. Mais dans le système dualiste de l'au-delà, entre Enfer et Paradis, il n'y avait pas de lieu pour l'accomplissement des peines purgatoires. Il fallut attendre la fin du XIIe siècle pour qu'apparaisse le mot Purgatoire, pour que le Purgatoire devienne un troisième lieu de l'au-delà dans une nouvelle géographie de l'autre monde. Le Purgatoire s'inscrit dans une révolution mentale et sociale qui remplace les systèmes dualistes par des systèmes faisant intervenir la notion d'intermédiaire et qui arithmétisent la vie spirituelle. Ce Purgatoire, c'est aussi le triomphe du jugement individuel au sein des nouvelles relations entre les vivants et les morts. Cette enquête suit les avatars de la naissance du Purgatoire de l'Antiquité à La Divine Comédie de Dante. Cette naissance est un des grands épisodes de l'histoire spirituelle et sociale de l'Occident.

Ethik und Unendliches spürt der Entwicklung des Lévinas’schen Denkens nach. Das Buch, das nun in neuer Auflage erscheint, gilt als die beste Einführung in sein Werk. Emmanuel Lévinas wird heute als der wichtigste Philosoph einer zeitgenössischen Ethik erachtet, die die schrecklichen Erfahrungen des 20. Jahrhunderts berücksichtigen muss. Ethik ist für Lévinas keine Spezialdisziplin der Philosophie, sondern deren Kern. Die in diesem Band enthaltenen zehn Gespräche zwischen Emmanuel Lévinas und Phillippe Nemo folgen der Entwicklung des Denkens von Lévinas und gelten als die beste Einführung in sein Werk, das unter anderem auch für Jacques Derrida ein wichtiger philosophischer Bezugspunkt war. Die Gesprächsform dieses Buches gestattet es Lévinas, immer wieder auf die Verknüpfung seiner philosophischen Themen mit lebens- und zeitgeschichtlichen Erfahrungen hinzuweisen, und macht es zu einer gut lesbaren Darstellung seiner Philosophie.

Originální milostný příběh stárnoucího muže a mladé sekretářky. Kromě vynikající psychologické kresby postav vyniká kniha bohatstvím postřehů a úvah a poetickým pohledem do života Paříže.

Výběr myšlenek z díla velkého básníka a humanisty. Antoina de Saint-Exupéryho není třeba českému čtenáři zvlášť představovat. Hloubka, ale zároveň i srozumitelnost jeho myšlenek z něho činí autora z nejmilovanějších. Již jako děti jsme se seznámili s jeho Malým princem, později se Zemí lidí, Kurýrem na jih, a zejména s jeho posledním, hluboce filosofickým dílem, které vyšlo až po autorově smrti, s Citadelou. Soubor Slova jako hvězdy přináší výběr těch nejkrásnějších myšlenek z pera tohoto letce, básníka a velikého humanisty. S motivem hvězd se setkáváme snad v každém díle Saint-Exupéryho -- ať je to rodná hvězda Malého prince, hvězda, podle níž poutník na poušti určuje směr svého cesty, nebo hvězdy zářící letci nad hlavou z noční temnoty. Nejen proto jsme však tak pojmenovali tento výbor, nýbrž i proto, že nám jeho slova dokážou prozářit temné chvíle, jaké se vyskytnou v životě každého člověka.

Jacques Le Goff je i českým čtenářům dobře znám jako nejuznávanější znalec středověkých dějin a kultury. Poutavý rozhovor se slavným francouzským historikem dává příležitost nahlédnout do Le Goffovy „historické dílny“, sledovat, jakými cestami a s pomocí kterých inspiračních zdrojů probíhalo jeho hledání středověku, cesta znovuobjevování středověké kultury jako obohacující a přínosné i pro moderního člověka právě pro svou jinakost. Důležitý příspěvek k hlubšímu porozumění kořenům evropské kultury.

Wrażenia, które – one także – nie powrócą już inaczej, jak we śnie, znamionują upływające lata, i choćby były najmniej poetyckie, niosą w sobie całą poezję tamtego czasu; dlatego nic się tak nie kojarzy z wielkanocnymi dzwonami i pierwszymi fiołkami, jak ostatnie w roku przymrozki, które psują nam wakacje i każą rozpalać ogień przed obiadem. Nie ośmieliłbym się mówić o tych wrażeniach, powracających niekiedy w snach, gdyby nie pojawiły się jako niemal poetyckie, oderwane od obecnego życia, białe jak te wodne kwiaty, których korzenie nie tkwią w ziemi. La Rochefoucauld powiadał, że tylko nasze pierwsze miłości są mimowolne. Podobnie z tymi samotnymi rozkoszami, które później zakrywają już tylko brak kobiety, służą wyobrażeniu sobie, że ona jest z nami. Lecz gdy jako dwunastolatek po raz pierwszy zamknąłem się w ubikacji na szczycie domu w Combray, w której zawieszono łańcuchy nasion irysa, szukałem tam przyjemności nieznanej, pierwotnej, nie będącej substytutem żadnej innej. Wynosimy dziś Balzaka ponad Tołstoja. Istne szaleństwo. Książki Balzaka są antypatyczne, wykrzywione, pełne śmieszności. U Tołstoja ludzkość osądza niewzruszony bóg, u Balzaka – literat marzący o wielkim dziele. Balzakowi udaje się sprawiać wrażenie wielkości, u Tołstoja wszystko jest w naturalny sposób większe, jak łajno słonia przy kozim bobku. Wspaniałe sceny żniw z Anny Kareniny, polowania, jazdy na łyżwach itp., są jak ogromne, puste przestrzenie rozdzielające resztę, dają poczucie rozległości. Zdaje się, że jest cała zielona łąka do skoszenia, całe lato między dwiema rozmowami Wrońskiego. Podobają nam się na przemian różne rzeczy w tym wszechświecie, sceny bardzo szczególne, emocje oficera gotującego się do wyścigu („ho, najmilsza, ho”) , wychylonego za okno wielbiciela zakładów , radość pól, życie skromnego ziemianina-myśliwego, stary książę Szczerbacki w niemieckiej willi rozprawiający o dobrym, wielkopańskim życiu w Rosji (wstaje się późno, rozdział o wodach itd.), szlachcic-utracjusz (brat Nataszy) w Wojnie i pokoju, stary książę Bołkoński itd. Powieści te nie są dziełem obserwacji, są intelektualną konstrukcją. Każdy rys, pozornie wzięty z obserwacji, jest obudową, dowodem, przykładem odkrytego przez pisarza prawa, prawa racjonalnego lub nieracjonalnego. Poczucie mocy i życia nie bierze się z tego, co zaobserwowane, każdy gest, każde słowo, każde działanie ujawnia działanie jakiegoś prawidła, czujemy, że poruszamy się w gęstwinie praw. Tyle, że prawdę tych praw poznał Tołstoj poprzez ich wewnętrzne oddziaływanie na jego myśl, dla nas pozostają więc niewyjaśnione.

Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka, a celoživotní přátele, jako byli Václav a Olga Havlovy, Jan Zábrana, Emanuela Fryntu a další. Autorka nejprve vyprávěla své vzpomínky, které pak na základě zvukového záznamu přepisovala a upravovala do podoby, jež byla autorizována krátce před její smrtí. V knize zachycuje své dětství a mládí v pražských Holešovicích, studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, která byla přerušena po komunistickém puči, a společný život s Ladislavem Dvořákem. Věnuje se také svému blízkému přátelství s Annou Hrubínovou, které tragicky skončilo, a přibývajícím překladatelským příležitostem v šedesátých letech, včetně účasti na samizdatu během normalizace. Paměti poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let, zaměřeného na enklávu, jež tvořila dech a nerv literárního života pod totalitní mocí. Cennou součástí jsou pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech s mnoha významnými osobnostmi. Kniha také obsahuje bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů, který poprvé systematicky mapuje její zprostředkující práci v oblasti francouzské literární kultury.

Jak je na tom náš dnešní svět? Žijeme v epoše úpadku, nebo prosperity? Trvají dosud, či mají ještě na­ději opět se prosadit hodnoty jako dobrota, laskavost, soucit, nenásili? A co pro to my sami můžeme udělat? Kniha rozhovorů francouzského spisovatele a scénáristy s Jeho Svatostí 14, dalajlamou, duchovní a světskou hla­vou Tibetu, nabízí podnětnou konfrontaci dvou pohle­dů na celou škálu naléhavých témat současnosti od ekologie, přelidnění planety a kontroly porodnosti přes rasismus, xenofobii, náboženský fundamentalismus, dro­gy, AIDS, trest smrti atd. až po roli filmu a televize, zobrazování násilí a otázku cenzury. Čtrnáctidenní rozprava, vedená v únoru 1994 v indické Dharamsale, vyvrací představu o nesmiřitelné různosti dvou světů a v duchu buddhistické myšlenky "jednoty všech lidí" dosvěd­čuje naopak, že nejen v praktických názorech, ale i ve smyslu hlouběji duchovním mohou mít k sobě Západ a Východ někdy překvapivě blízko. Současný buddhis­mus, jak ho ztělesňuje moudrá postava 14. dalajlamy a jak o něm Carriére čtenářsky přístupnou formou podává výklad, se zde i přes některé, evropské tradici cizí prvky, jeví jako "věda o duchu", poskytující přinej­menším dvojí cennou lekci: myšlenkové otevřenosti a tolerance.

Další z prací proslulého francouzského medievalisty je věnována atraktivnímu tématu těla a tělesnosti v dějinách středověké kultury. Ke spolupráci si Le Goff tentokrát přizval novináře a editora N. Truonga. V centru zájmu autorů je tělo se všemi svými funkcemi – sexualitou, zdravím a nemocí, smrtí a umíráním. Postupně se seznamujeme s napětím mezi odříkáním půstu a nevázaností karnevalu, s hodnotou dětství i stáří v očích středověké společnosti, metodami středověké medicíny, nahlédnout můžeme do tajů středověké kuchyně. Le Goffově pozornosti neuniknou ani bizarní detaily, dokreslující plastický obraz imaginace člověka středověku – svět středověkých monster, či naopak „sportovní“ výkony středověkého člověka. Závěrečná část knihy seznamuje s funkcí a významem metafory těla v myšlení a sociální struktuře středověku, éry, v níž je lidské tělo obrazem světa, mikrokosmem.

À la suite d'une explosion, sans doute nucléaire, qui a selon toute vraisemblance ravagé la Terre entière, Emmanuel Comte et ses six compagnons font du château de Malevil, dont la profonde cave leur a permis de survivre, la base de départ de leurs efforts de reconstruction de la civilisation, qui passera également par l'affrontement avec d'autres groupes de survivants, que ce soient des bandes errantes ou des groupes structurés nomades ou sédentaires. La qualification de science-fiction peut être considérée comme exagérée, concernant ce roman, puisque seule la situation de départ (la destruction de la civilisation humaine par une explosion d'origine inconnue) rejoint le thème post-apocalyptique, alors très populaire en science-fiction. Tout le reste du roman raconte comment un groupe de survivants miraculés relève le défi de la reconstruction d'une société humaine. De ce point de vue, on peut dire que le roman relève du genre de la robinsonade. De nombreux thèmes sont abordés dans ce roman : la religion, la politique, la place des femmes dans la société, le monde rural, le rôle du chef, certes sous l'angle d'une mini-communauté mais qui renvoient à notre société.