Královská trilogie je souborným vydáním tří knih (Ženy a milenky českých králů, Muži a milenci českých královen, Děti a levobočci českých králů), napsaných čtveřicí význačných českých historiků, kteří se rozhodli postihnout ty stránky našich dějin, jež donedávna nepatřily mezi obvyklá témata klasické historiografie.
Po smrti Zikmunda a záhy i jeho nástupce Albrechta Habsburského hrozilo zemi, rozvrácené husitskými válkami, bezvládí a chaos. Nakonec došlo ke stabilizaci a dohodě znesvářených stran, které po smrti mladičkého Ladislava Pohrobka zvolily "zemského správce" Jiřího z Poděbrad českým králem. Následovalo jeho nelehké panování zpochybňované zvenčí (Matyáš Korvín, papež) i domácí opozicí. Autor nesleduje jen politické a vojenské události, ale věnuje se také hospodářství, kultuře i běžnému životu všech vrstev tehdejší společnosti.
Kniha předního českého historika Jaroslava Čechury přístupným a čtivým způsobem představuje široké veřejnosti život a dílo jedné z nejvýznamnějších osobností českých i evropských dějin – českého krále a římského císaře Karla IV. Čechurův plastický portrét přibližuje Karlovu osobnost z několika pohledů, které se vzájemně prolínají – z pohledu politicko-historického, kulturního, ale i lidského. Karel IV., první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, byl nejen mimořádně zdatný státník nadaný neobyčejnou politickou jasnozřivostí, budovatel, vášnivý sběratel svatých relikvií, milovník umění a vzdělanosti, spisovatel, ale také živoucí člověk z masa a kostí. Jaký byl člověk, jaké měl vlastnosti, jak se choval v soukromí a ke členům své rodiny, jaké měl sny a zájmy, jakými lidmi se obklopoval na svém dvoře a jak tento dvůr vypadal a čím žil? I o tom, ale i o mnohém jiném vypráví Čechurova kniha, která shrnuje to nejdůležitější, co bychom o "otci vlasti", který se nesmaz
Kniha si klade za cíl představit širokému čtenářskému okruhu dynastii, která výrazně zasáhla do dějin Evropy čtrnáctého a patnáctého století. Životopisná encyklopedie představující příslušníky rodu v podobě drobných životopisných medailonků. Kniha skrze jednotlivé aktéry mapuje dějiny rodu od rychlého vzestupu mezi nejvýznamnější dynastie Říše zvolením Jinřicha VII. římským králem až po vymření v polovině 15. století. Během několika generací dosáhli Lucemburkové hodnosti římského císaře, českého krále a vládli i mnohým jiným teritoriím. V jejich řádách najdeme i významné církevní preláty nebo mecenáše umění. Encyklopedie popisuje časové období pokrývající více než 150 let: počíná hraběcími rodiči císaře Jinřicha VII. a končí smrtí Alžběty, dcery Jana Zhořeleckého.
Druhý díl lucemburské éry je zasvěcen především vládě Václava IV. a Zikmunda Lucemburského a spolu s tím i neklidné a rozporuplné době husitské. Kromě výkladu politických a vojenských dějin se autor věnuje i středověké civilizaci, kultuře a všednímu dni společnosti té doby.
Jaroslav Čechura se v knize věnuje líčení českého dobrodružství falckého kurfiřta Fridricha V. v letech 1619-1620, který vstoupil do dějin jakožto "zimní král". Tento poněkud tragický hrdina, který se mohl těšit pouhý jeden rok z české královské koruny, nemá dosud u nás vlastní životopis či monografii. Těžiště knihy leží v době Fridrichova nedlouhého vládnutí v Českém království. Soustředí se na okolnosti, za jakých určití čeští aristokraté prosazovali falckého kurfiřta na český trůn, a současně se pokouší zachytit psychické rozpoložení mladého Fridricha, který nesmírně dlouho váhal, zda se má o českou korunu ucházet a zda vůbec má českou nabídku přijmout.
Jagellonci na českém trůně 1471–1526 Jagellonská epocha představuje výraznou kapitolu našich dějin, obestřenou řadou mýtů. Autor pozorně sleduje život a činy Vladislava II. a odmítá rozšířenou představu o slabošském králi, neopomíjí jeho dlouholetého soka Matyáše Korvína a poté krále-dítě Ludvíka, který zahynul u Moháče. Líčí vnitřní vývoj království, formování stavovské monarchie, spory šlechty s městy včetně pražského povstání (1483) či svatováclavské smlouvy. Vladislav, ač od roku 1490 panoval i v Uhrách, na české země nezapomínal, jak svědčí i výstavba Pražského hradu. Text dále popisuje hospodářský vývoj (mj. poslední, jáchymovskou konjunkturu stříbra včetně ražby tolarů) a konfesijní proměny, spojené s příchodem německé reformace. K životu ve městech i na venkově patřily i přírodní katastrofy, stejně jako školství, kulturní a umělecká tvorba, kdy se v tzv. vladislavské epoše prolínala pozdní gotika s příchodem renesance.
Historik Jaroslav Čechura je bytostný vypravěč, který dovede historické děje zpřítomňovat živým a neotřelým způsobem. Činí tak ve svých knihách, odborných článcích, ale i v popularizačním rozhovorech. Kniha V pavučinách času. Dobrodružný život našich předků shrnuje tři desítky obsáhlých rozhovorů, které s Jaroslavem Čechurou vedl na stránkách časopisu TÉMA novinář a historik Lukáš Kašpar. V pestrém okruhu témat najdeme postavy českých panovníků od císaře Karla IV. až po zimního krále Fridricha Falckého, hrdiny a padouchy husitské éry, ale také bezejmenné obyvatele českých zemí, kteří v době zmíněných panovníků žili, milovali se, zápasili o holé živobytí. Dojde i na otázky zcela aktuální, jako je bourání pomníků historických osobností, nebo na dějiny rockové hudby, které jsou velkou zálibou Jaroslava Čechury.
Vzájemná korespondence Hany a Edvarda Benešových
Krátké dějiny úspěšného rodu. Kniha pojednává o šlechtickém rodu, který vstoupil na jeviště dějin až před vypuknutím husitské revoluce. Zato výrazně: první Smiřický Jan, původně nezámožný šlechtic z Hradecka, proslul jako husitský hejtman a politik, který získal značné majetky, ale kvůli konspirování proti Jiřímu z Poděbrad přišel o hlavu (1453). Nicméně jeho potomci se mezi husitskou aristokracií už udrželi a jako schopní hospodáři získali v 16. století ve východních Čechách ohromnou majetkovou doménu, tvořenou Škvorcem, Hrubou Skálou, Semily, Českým Dubem, Kumburkem, Jičínem, Náchodem, Kostelcem nad Černými lesy, Dymokury a Uhříněvsí. Svého velkého bohatství dosáhli uvážlivým režijním hospodařením, ale také odvážnými úvěrovými operacemi, kterými se podobali spíše nizozemské finanční buržoasii. Také svým protestantstvím, které je nakonec přivedlo do špiček protihabsburské šlechty. Kletbou rodu byly souchotiny, poslední Smiřičtí se nedožívali ani třicítky. To se také stalo osudem posledního mužského příslušníka rodu Albrechta Jana († 1618), všestranně nadaného muže, jenž byl jedním z hlavních organizátorů stavovského povstání. Závěrečné dějství rodové historie se neslo ve znamení nelítostného zápasu dvou jeho sester o rodové dědictví, který tak barvitě vylíčil Josef Svátek v románu Pád rodu Smiřických. Jeho plody získal nakonec smutně proslulý Albrecht z Valdštejna, který sám pocházel po matce ze Smiřických.
