Záviš Šuman Livres

První český překlad nejzajímavější snové básně význačného básníka anglického středověku Geoffreye Chaucera (česky jen velmi oblíbené Canterburské povídky) se pokusí českému čtenáři představit jednoho z nejznámějších středověkých spisovatelů v jiném světě. Sen o rytíři jestředověkou básní překypující obrazností, alegoriemi a hrou. Je to však také báseň naplněná spiritualitou a útěchou, kterou nabízela svým středověkým čtenářů a snad ji nabídne i těm dnešním. Doprovodné texty napsali: Jan Čermák (Jungmanova cena za překlad, 2003), Záviš Šuman a Martin Pokorný. ISBN 80-86985-03-2 je chybné

První svazek obsahuje čtyři knihy raných textů, které odrážejí Demlovy literární začátky a jeho inspiraci symbolistním světem Otokara Březiny a výtvarným světem Františka Bílka, stejně jako katolickým apokalyptismem Josefa Floriana. První část, Slovo k Otčenáši Františka Bílka, představuje cyklus meditací k Bílkovým grafickým listům z roku 1904, ukazující Demlovu symbolistní poetiku. Následuje Homilie, soubor kázání z prvních let jeho kněžského působení (1907), která, ač téměř zapomenutá, zrcadlí Demlova životní témata. Notantur lumina, kniha básní a básní v próze z roku 1907, později doplněná prozaickými úvody a přejmenovaná na První světla, mu vynesla celoživotní titul „básník“. Do lepších dob obsahuje texty zaměřené na radikální katolicismus, publikované v letech 1906–1910 a později znovu vydané. Svazek dále obsahuje oddíl Epilegomena s texty z téhož období, které byly vydány časopisecky nebo se dochovaly pouze v rukopisech. K vydání patří ediční poznámka, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivky reálií, jmenný rejstřík a reprodukce obálek původních vydání a Bílkových výtvarných listů. Vydání řídí Martin C. Putna, hlavním redaktorem je Záviš Šuman.

Kolektivní monografie Růže je rosa è rose est růže, věnovaná významnému romanistovi a překladateli Jiřímu Pelánovi, se soustředí na překlad jako klíčový kulturní fenomén. Název knihy odkazuje na hlavní jazyková pole bádání Jiřího Pelána. Jubilejní pocta této výjimečné osobnosti, oceněné v České republice, Francii a Itálii, vedla k spolupráci pětadvaceti filologů z Akademie věd ČR a několika českých a zahraničních univerzit. Monografie zahrnuje odborníky na literatury různých evropských zemí, filosofii a lingvistiku, což jí dodává komparativní rozměr. Kniha se dělí na tři části: Překlad, Převod a Interpretace. První část se zaměřuje na kritiku překladu a případové studie, zatímco druhá část zkoumá širší význam překladu v kulturní recepci. Třetí část se věnuje hermeneutickému významu překladu jako kulturního transferu, přičemž se zaměřuje na kontextualizaci textů a adaptaci literárních topoi, což otevírá metodologické otázky literárněhistorického výzkumu. Témata se chronologicky pohybují od pozdní antiky přes středověk, renesanci, klasicismus až po jednadvacáté století, čímž podtrhují význam literárního překladu jako nástroje dialogu mezi epochami, jazyky a kulturami a jeho roli v duchovní obnově v evropském kontextu.

Šestý svazek Spisů Jakuba Demla zachycuje jeho duchovní a politické výkyvy během let 1923-1925, kdy se angažoval v Sokole. Toto ztotožnění s organizací a jejím myšlenkovým světem je logické, zejména v kontextu Demlovy frustrace z katolického světa a jeho náklonnosti k slovanskému nacionalismu. Dočasné zakotvení v Sokole koresponduje s jeho trvalým vztahem k rodnému Tasovu, přičemž tato souvislost přesahuje čas. Následující svazek, „V Tasově a v Sokole“, se zaměří na období, kdy Demlovo nadšení pro Sokol slábne. Sokolská čítanka (1923) shrnuje články pro sokolské časopisy, často vycházející z jeho promluv na sokolských akcích, a představuje světský, avšak nikdy zcela neduchovní protějšek jeho katolických knih. Sestrám (1924) obsahuje články určené ženám – Sokolkám a čtenářkám časopisu Sokolice. Česno (1924) přináší prózy, které, ač formálně „nesokolské“, sdílejí témata uzemnění a ekologické souvislosti. Šlépěje IX (1925) dokumentují Demlovy vztahy v sokolské obci a počínající spory, zatímco Tasov se jeví jako stabilní prvek. Oddíl Epilegomena obsahuje drobné sokolské články, které nebyly zařazeny do hlavních textů. Svazek je doplněn doslovem, edičními poznámkami, překlady cizojazyčných pasáží, vysvětlivkami reálií, jmenným rejstříkem a reprodukcemi ilustrací a obálek původních vydání.

Kniha romanisty Záviše Šumana, pojmenovaná podle Melpomené, múzy tragédie a zpěvu, se zabývá aristotelskou kategorií povahokresby a reflexemi, které ji doprovázely v kontextu raně novověkého uvažování o divadle ve Francii. Dobové kategorie řádnost, přiměřenost, podobnost a důslednost Šuman traktuje nejen jako normativní pokyny, ale jako principy, z nichž vzešla jemně odstíněná diskuse o podmínkách, které měly v nejobecnějším teoretickém rámci vymezit dramatické umění. Studie ukazuje, že dnes archaicky působící konceptualizace povahokresby a jejích „podmínek“ zastávala přední místo: podmínila totiž chápání mnoha dalších otázek, jako jsou např. katarktický účin divadla, hierarchie funkcí v umění, krystalizace nesnadno uchopitelné kategorie vkusu či role afektivity. Kniha je první prací o tomto tématu v češtině a díky zevrubným analýzám dobových kritických textů čtenáři usnadňuje, aby pronikl k podstatě raně novověkého uvažování o divadle.