Co si myslí o okupaci, může Rón otevřeně říci až po válce. Možná právě znovunabytá svoboda je příčinou: teď už není třeba lid posilovat, dodávat mu víru v budoucnost, odvahu bojovat. Je-li tu místo pro nějaký úkol, pak je to potřeba dát nastupující generaci srozumitelnou zprávu o těžké době českého národa a ukázat jí, jak bylo třeba se v takových chvílích chovat.
Co si myslí o okupaci, může Rón otevřeně říci až po válce. Možná právě znovunabytá svoboda je příčinou: teď už není třeba lid posilovat, dodávat mu víru v budoucnost, odvahu bojovat. Je-li tu místo pro nějaký úkol, pak je to potřeba dát nastupující generaci srozumitelnou zprávu o těžké době českého národa a ukázat jí, jak bylo třeba se v takových chvílích chovat.
ve svém románu Větrov (1941) vychází z kronikářských zápisů o požáru Vysokého nad Jizerou v r. 1834. V rámci příběhu rodiny Karlíčka Habrovce (příběh tvoří svou kronikářsky zpracovanou částí také expozici) sleduje Rón řadu osudů pohořelých, jejich úsilí o znovuvybudování vypáleného Větrova. Rón ukazuje, jak tragická situace vedla k vyburcování toho nejlepšího v lidech, ke vzniku vědomí sounáležitosti a snaze vzájemně si pomoci, k mobilizaci všech sil na udržení a obnovení života ve Větrově. Heslo “Byli jsme a budeme!”, dodávající naději nevzdávajícímu se společenství Větrovských, chce posílit také protektorátního čtenáře a ukázat mu, že i v tíživé společenské situaci lze pomýšlet na lidský život, pokud se lidé solidárně semknou. Přesvědčení, že co nezvládne jedinec, zmůže lidská pospolitost, tu zaznívá podobně jako v První partě K. Čapka. Své smysluplné místo zde mají myslím i motivy Ruska, které se pro Habrovcovu dceru, budoucí harfenici, stává příslibem lepší budoucnosti.
Rónův román Muži ve vichřici vychází už za okupace (1940), ale pokračuje ve snahách, jež známe z děl napsaných za 1. republiky: také v něm hledá Rón východiska z nepříznivých sociálních podmínek horalů a zde se je snaží najít v dosud neodhalených, neuvědomených vnitřních možnostech podhoří.
příběh horalského chlapce těžce se probíjejícího na studiích v Praze
povídky spjaté s Rónovým Podkrkonoším; z jednotlivých pečlivě sebraných kamínků životních osudů horalů skládá obraz jejich života. Co různých řešení života v horách, rozmanitých postaviček tu nalezneme: pískaři, sedláci, obchodníci, železničáři, potkáme tu řezbáře, žebráka, kůžičkáře, tuláka, minéra, muzikanta, slepce, mrzáka, sebevraha, potulného harmonikáře, poběhlici, v klíčových okamžicích jejich osudu.
deník podhorského člověka. Samotné válečné události 1. světové války se zde proto objevují jen jako historické pozadí, zatímco se Rón soustřeďuje na líčení osudů obyvatel horské osady Třímany, kteří tu žili v poměrně klidném závětří. Přesto i sem válečný vichr zasáhl, nejentím, že odváděl syny do válečné vřavy, ale i změnou ekonomické situace horáků, jež se odrazila i v postojích morálních. Příkladem je ústřední příběh máslaře a později hospodského Jiřiče, který se vzmohl jen dík keťasení s máslem a podporou falešných hráčů karet. Jiřiče provází postava rozšafného sedláka Klemeše, který je vylíčen jako příklad podnikavého a přitom vždy čestně jednajícího člověka. Se zájmem sledujeme debaty, při nichž Klemeš Jiřičovi radí, a uvědomujeme si, že o to asi Rónovi šlo: ukázat horalovi, jak je třeba řešit problémy, před něž jej může život postavit. Nehodlá přitom měnit společenskou realitu, nýbrž člověka, jeho postoj vůči společenské skutečnosti, již bere jako samozřejmou, danou.
