Aleš Haman Ordre des livres

Monografie navazuje na knihu České literární romantično (Host 2012). Soustředí se na literaturu vycházející z francouzského Parnasu a představující v českém prostředí jeden z klíčových diskurzů konce devatenáctého a počátku dvacátého století. V prolegomenách Aleš Haman rekapituluje historii užití pojmu parnasismus v české literární vědě a osvětluje motivaci jeho znovuzavedení, Jiří Pelán resumuje podobu francouzského Parnasu, Dalibor Tureček a Peter Zajac podávají návrh modelu českého a slovenského parnasismu. Oddíl případových studií je věnován klíčovým autorům, obecnější problematice parnasistní prózy či modifikaci parnasismu dekadencí. Apendix se zabývá žánrovou problematikou balady v síti diskurzů konce devatenáctého století.

Literární vědec, historik a kritik, emeritní profesor estetiky na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích Aleš Haman shrnul do své nové knihy texty, které od konce padesátých let po současnost věnoval dílu „tří stálic“ české literatury posledních dvou století: Jana Nerudy, Karla Čapka a Milana Kundery. „Studie věnované próze těchto tří literárních osobností si kladou za cíl ukázat, co zakládá jejich významnou pozici nejen v české, nýbrž i ve světové próze, co z jejich díla může představovat důležité mezníky na cestě naší prózy k modernímu písemnictví,“ píše autor v předmluvě.

Studie předního českého estetika, literárního vědce, historika a kritika Aleše Hamana se snaží postihnout vývojové proměny umění, zejména výtvarného, od impresionismu po tzv. postmodernu. Autor přitom dospívá k závěru, že „ve společenském povědomí se začíná rodit potřeba obnovit spontánní estetický (smyslový i citový) vztah ke světu, regenerovat schopnost získat živelnou estetickou zkušenost, kterou s rozvojem pragmatické technokultury překryly vrstvy sofistikované intelektuální reflexe. Snad tudy vede cesta z krize západní civilizace, která propadá beznaději a nostalgii, jež vyvolala neschopnost tázat se po možné identitě člověka a světa a po možné integritě světa v člověku, kterou přinesla moderní doba.“ Kniha „Osudy moderního umění“ vychází u příležitosti osmdesátých narozenin Aleše Hamana, emeritního profesora Jihočeské univerzity.

Výklad nabízí přehled významných směrů v literární vědě 20. století.

Sborník Mácha redivivus (1810–2010) připomíná významné výročí české literatury a kultury: dvě stě let od narození básníka Karla Hynka Máchy (16. listopadu 1810 – 6. listopadu 1836). Povaha publikace, sestavené editory Alešem Hamanem a Radimem Kopáčem, se výrazně liší od titulů vydaných v souvislosti s máchovskými výročími v minulém století (Karel Hynek Mácha, osobnost, dílo, ohlas, 1937, Torzo a tajemství Máchova díla, 1938, Realita slova Máchova, 1966, Prostor Máchova díla, 1986 aj.). Snahou editorů bylo, aby ze sborníku, pokud možno, vyvstala mozaikově pestrá, konkrétní podoba básníka a jeho díla, jež by Máchův odkaz zbavila kanonické ztuhlosti a abstraktní formulkovosti.

Soubor literárněvědných studií převážně z let 2004-07 je rozdělen na čtyři části: obecné teoretické stati, literární historie 19. a 20. století a recenze cizích zásadních teoretických prací. Hamanova 18. knižní publikace je jeho čtvrtým titulem v nakl. Arsci a její výjimečnou součástí je autorova bibliografie z let 1957-2009. Kontexty a konfrontace jsou podstatou práce a denním chlebem literárního historika a kritika, a teprve z kontextů a konfrontací mohou vznikat nové myšlenky v literární teorii. Autor tohoto svazku se může počítat k těm schopným, kteří dovedou propojit tyto samostatné, a přece se podmiňující komponenty literární vědy, a k těm šťastným, kterým jejich pracovní zaujetí splynulo s hlavním předmětem jejich nepřetržitého zájmu. A také k těm, kterým dnes již dvacetiletá doba svobody umožnila nakonec realizovat naplno to, co jim minulý režim upíral. Uspořádání knihy Kontexty a konfontace odráží celou jmenovanou šíři autorových literárněvědných zájmů a oddílem jeho bibliografie z let 1957–2009 také zachycuje jeho celoživotní dílo.

Možnost nahlédnutí literatury jako oblasti umělecké tvorby otevírají především tři opěrné body: literární historie, teorie a kritika. V nich spočívá schopnost porozumění dotyčnému odvětví. Pohybovat se ve všech třech sférách je pochopitelně náročné, a proto přirozené málokomu – přestože vzrůstající míra součinnosti zmíněných položek posiluje potenci ideálního výsledku, jímž je cesta k zaznamenání, analýze i reflexi.

Čeští literární teoretici a historikové již před listopadem 1989 neoficiálně diskutovali o nových myšlenkách v západní literární vědě, vycházejících ze změněných filozofických "paradigmat". Po ideologickém uvolnění a skončené izolaci od těchto u nás známých filozofických a uměleckých předpokladů vznikly i v našem prostředí ohlasy, sousedící s tradiční strukturalistickou metodologií Pražské školy. V knize Kritické úvahy o západní literární teorii tři autoři - vysokoškolští učitelé a literární vědci - s určitým časovým odstupem komentují trendy v literárněvědném myšlení ovládajícím druhou polovinu 20. století na Západě, a poskytují obraz pohybu, jaký se v tomto oboru udál. Středem pozornosti jsou tři hlavní oblasti literárněteoretického myšlení: německá Kostnická škola, Francouzský strukturalismus (a částečně i poststrukturalismus) a koncepty nové kritiky a nového historismu v USA.

Eva Kanturková ist in den sechziger Jahren durch mehrere Prosabände bekanntgeworden. Nach der Niederschlagung des Prager Frühlings bekam sie Publikationsverbot, schrieb für Exilzeitschriften und veröffentlichte ihre Werke in Exilverlagen. 1981 wurde sie verhaftet und mußte für ein Jahr ins Gefängnis. 1985 machte sie als Sprecherin der Charta 77 auf sich aufmerksam. Der dokumentarische Roman Freundinnen aus dem Haus der Traurigkeit schöpft aus den Erfahrungen der Haftzeit. Es sind psychologische Porträts der Frauen, die mit Eva Kanturková eingesperrt waren. Die Autorin wirft einen Blick aus allernächster, geradezu quälender Nähe auf sie und zeigt, wie Menschen sich im Leben unter dem kommunistischen Regime durchgeschlagen haben und wie sie, dem Repressionsapparat ausgeliefert, versuchen, trotz allem ihre Menschlichkeit zu bewahren. Eva Kanturkovás Buch ist ein zutiefst anrührendes Zeitdokument.

Soubor studií významného současného literárního historika a kritika je členěn na tři zdánlivě různorodé části - teorie, historie, kritika. V jeho podání se tyto tři zřetele prolínají a doplňují. Své úvahy o otázkách literární teorie opírá nejen o znalosti odborných prací, ale i o zevrubnou orientaci v novější beletrii. Souvisí to i s jeho profesí VŠ pedagoga.