Nováková Milena Livres

Když bylo autorce 21 let a studovala psychologii, byla u ní diagnostikována psychóza a její psychiatr jí řekl: „Někdo s psychózou se nikdy nevyléčí. Raději studium ukončete a najděte si chráněné bydlení.“ Kdyby ho poslechla, nikdy by se nestala známou nizozemskou odbornicí na téma stigmatu duševní nemoci. V knize Mám to o sobě říct? zúročuje své zkušenosti poradkyně a lektorky a snaží se lidem s duševním onemocněním pomoci v tom, aby se v maximální míře zapojili do společnosti a fungovali nezávisle. Dává praktické rady, v jaké míře o své nemoci hovořit třeba při pracovním pohovoru nebo na první schůzce a jak se vypořádat se stigmatem, které člověku dává nejen společnost, ale i on sám. Cílem knihy je stručným, výstižným jazykem posílit a dát naději. Kniha je určena pro lidi s duševním onemocněním, ale i pro jejich blízké a profesionály, kteří s nimi pracují.

Sebevražda je bezpochyby tabuizovaným tématem. Žádný jiný způsob úmrtí nevyvolává tolik pocitů studu, lítosti a nepochopení. Kolem sebevražd proto dodnes panuje mnoho mýtů. Autor, uznávaný odborník na sebevraždy, se snaží na tyto mýty podívat z pohledu vědy. Jedná se o devět přesvědčení typu „O sebevraždě je lepší nemluvit“, „Někdo, kdo myslí na sebevraždu, chce zemřít“, „Média mají vliv na počet sebevražd ve společnosti“, „Antidepresiva riziko sebevraždy zvyšují“, „Umělci jsou k sebevraždě náchylnější“, „Ženy o sebevraždě častěji mluví, muži na ni častěji umírají“, „Víc lidí se zabíjí v době svátků“. Některé z těchto výroků jsou skutečně vyvráceny jako mýty, zatímco u jiných se dozvíme, že věda na ně nedává definitivní odpověď. Kniha je určena pro všechny, kdo chtějí více pochopit jedince, již se chtějí zabít, i pro odborníky, kteří chtějí o tomto tématu vhodně komunikovat se svými klienty.

Truda Grosslichtová byla jednou z nejpopulárnějších československých hereček 30. let, filmovou hvězdou, divadelní herečkou, operetní zpěvačkou, která sklízela úspěchy jak doma, tak i v zahraničí. Přesto o ní dodnes málo víme. Její kariéra vzkvétala, když se zničehonic rozhodla stáhnout do ústraní. Kniha Já jedu dopředu, jak nejlíp dovedu vypráví příběh ženy, která neuvěřitelně milovala život, těžkostem navzdory. V knize se konečně dozvídáme více nejen o Trudě, ale seznamujeme se i s osudy jejích blízkých. Tajemství, které Trudin život obestírá, má své opodstatnění a není pouhým klišé. Kniha se snaží vidět Trudu jako člověka, sledovat její vývoj, volby a jejich důsledky. Trudina filmová a divadelní kariéra je jednou ze součástí knihy, ne tou nejhlavnější. Proto by čtenář neměl očekávat vědecký rozbor hereččiny umělecké kariéry. To přenechává autorka filmovým vědcům.

Pokud přenášíme či projikujeme pocity, jaké jsme měli např. ke svým rodičům, na druhé osoby, určujeme, jak se vůči nám tito druzí budou cítit, vyvoláváme u nich protipřenos a vlastně je zaháníme do kouta svých motivů a potřeb. To může vést ke konfliktům. Kniha téma vysvětluje srozumitelně, na běžných příkladech a pro odborníky i laické čtenáře. Termíny „přenos“ a „protipřenos“ známe hlavně z kontextu hlubinné psychoterapie, kde označují fakt, že klient pocity vůči významným osobám ve svém životě přenáší na terapeuta, i to, že terapeut na tento přenos nějak reaguje. Autorka knihy zdůrazňuje, že přenos a protipřenos hrají roli v rodině, v lásce, mezi přáteli, v pracovním prostředí, vůči lékařům či učitelům atd.

V každé době existuje nějaká populární diagnóza. Bezesporu to má vztah k tomu, co je ve společnosti důležité. Jaká je podle autora psychiatrická porucha naší doby? Hraniční porucha osobnosti. Dirk de Wachter věnuje u každého diagnostického vodítka této nemoci zamyšlení, nakolik je příznačné nejen pro lidi s touto nemocí, ale vůbec pro typické jedince naší společnosti. Do jaké míry nás charakterizují nestabilní vztahy? Narušená identita? Impulzivita? Ztráta smyslu a prázdnota? Jak s touto diagnózou souvisí dnešní honba za svobodou, slastí a úspěchem? Na konci autor nabízí naději: Může nás zachránit umění, hledání smyslu, pouto s druhými, každodenní drobné laskavosti? Kniha se v Belgii a Nizozemsku stala fenoménem a mnohokrát dotiskovaným bestsellerem.

Trilogie o válečném úseku života mladé generace, první díl byl snahou o beletristické vylíčení prvního roku války od září 1914 do září 1915, v roce 1948 chtěla autorka ve třetím díle zachytit dobu okupace. Respektovat historická fakta i souvislosti na bohaté dějové osnově nebylo rozhodně jednoduchým záměrem.