Bookbot

Otakar Novák

    28 décembre 1905 – 19 octobre 1984
    Zpěvy sladké Francie
    Noci
    La littérature française depuis la Révolution française : precis aide-memoire. I.
    La littérature française des origines à la fin du XVIII siècle. Précis aide-mémoire
    La littérature française depuis la révolution française: Précis aide-mémoire II.
    La littérature française des origines à la fin du XVIIIe siècle
    • Sbírka milostné lyriky jednoho z předních představitelů francouzského romantismu, jejíž některé verše byly inspirovány G. Sandovou. Charakter této lyriky jako lyriky milostné se vymyká tradicím žánru; autor zde neuvádí konkrétní životní fakta a omezuje se jen na duševní prožívání. Vetřech Nocích (Květnová noc, Srpnová noc, Říjnová noc) volí formu rozhovoru s nemytologicky pojatou Múzou, blízkou spíše nějaké ideální ženské bytosti. Vrcholným tématem tohoto cyklu je vztah mezi bolestí a tvůrčí činností. Básník zde odhaluje, že zdrojem poezie je daleko více bolest než poklidné štěstí.

      Noci
      4,0
    • Sbírka francouzských lidových písní a básní z 15. až 18. století. Jsou přeloženy půvabnou a prostou formou, ale zachovávají si svůj styl původně zpívaných písní. Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie v souborném vydání. Nové vydání dvou souborů, z nichž první výbor, jenž vyšel před třiceti lety, uváděl autor takto: „Podávám zde malý výbor z lidové poesie francouzské od patnáctého do osmnáctého století. Snažil jsem se, aby v něm byly zastoupeny charakteristickými ukázkami hlavní genry lidové poesie od lyricko-epických complaintes, v nichž zřejmě žijí vzpomínky rytířského a křesťanského středověku s jeho drsnou něhou i primitivní brutálností, až po taneční a pochodové písně selské a vojenské s jejich naivním lyrismem a rozpustilými gauloiseriemi.“

      Zpěvy sladké Francie
      4,1
    • Le monde est une mascarade où le succès va de préférence aux crapules. La réussite, les honneurs, les femmes et le pouvoir: le monde n'a guère changé. On rencontre toujours - moins les moustaches - dans les salles de rédaction ou ailleurs, de ces jeunes aventuriers de l'arrivisme et du sexe. Comme Flaubert, mais en riant, Maupassant disait de son personnage, l'odieux Duroy : " Bel-Ami, c'est moi." Et pour le cynisme, la fureur sensuelle, l'athéisme, la peur de la mort, ils se ressemblaient assez. Mais Bel-Ami ne savait pas écrire, et devenait l'amant et le négrier d'une femme talentueuse et brillante. Maupassant, lui, était un immense écrivain. Universel, déjà, mais par son réalisme, ses obsessions et ses névroses, encore vivant aujourd'hui.

      Bel-Ami
      4,1