Milena Josefovičová Livres

Historie Německé vysoké školy technické v Praze v letech 1938–1945 připomíná křižovatku – bod, kde se protínají dějiny vzdělanosti českých Němců, vysokých škol, techniky i dějiny okupace a nacistické třetí říše. Tvoří důležitý díl historického obrazu vysokého školství v českých zemích, a to jak ve vztahu k dějinám ČVUT, tak ve vztahu k Německé univerzitě. Předkládaná monografie se věnuje především vývoji institucionálnímu, biografickému a politicko-správnímu. Příběh pražské německé techniky, pojímaný v širším historickém kontextu snah o vyrovnání se s paralelním působením českého a německého obyvatelstva, ilustruje mnohovrstevnatý vývoj technického vzdělání, myšlení a invence v českých zemích.

Podtitul: Od vlastivědy k nacistickému bádání o zemi a lidu Od konce 19. století plnil Liberec funkci centra kulturního, hospodářského i politického života Němců v ČSR. Od počátku 20. let 20. století do roku 1945 zde působila řada vlastivědných, historických, archeologických a knihovních institucí. Vývojem, činností a významem Sudetoněmeckého vlastivědného ústavu (Anstalt für sudetendeutsche Heimatforschung), Společnosti pro pravěké a rané dějiny (Deutsche Gesellschaft für Vor– und Frühgeschichte), Sudetoněmeckého ústavu pro výzkum země a lidu (Sudetendeutsche Anstalt für Landes- und Volksforschung) se zabývá studie, obsažená v první části knihy. Druhou část tvoří soupis (inventář) písemností a dalších artefaktů, které z činnosti těchto institucí vzešly a nyní jsou zpřístupněny v archivním fondu Sudetoněmecký vlastivědný ústav Liberec, uloženém v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR v Praze.

V letech 2008-2011 vznikaly v rámci grantového projektu "Čeští vědci v exilu 1948-1989" pamětnické rozhovory s významnými vědci, kteří prošli emigrací a před odchodem do zahraničí působili v ústavech ČSAV. Diskontinuita vývoje našich zemí v XX. století může vést k mylnému dojmu, že odchody obyvatelstva do exilu byly přirozeným důsledkem politických zvratů. Opak je pravdou; v poslední době roste zájem o osudy českých a československých vědců, kteří emigrovali mezi lety 1948-1989. S odstupem let se stává naléhavější potřeba shromáždit jejich svědectví o okolnostech emigrace, pracovních zkušenostech a badatelské činnosti v zahraničí, včetně kontaktů se světovými vědci. Pamětnické rozhovory, vedené metodou oral history, poskytly unikátní informace, které nelze získat jinak, a kladly důraz na odchod do zahraničí a jeho vliv na vědeckou kariéru. Ti, kteří byli ochotni sdílet svá svědectví, prokázali nadhled a moudrost, dokázali pojmenovat klíčové momenty ovlivňující jejich životy. Ačkoliv byly rozhovory určeny pro odborné účely, díky osobitosti a zajímavosti respondentů vznikl čtivý text pro širší publikum.