Román z vojenského života, dějově prostý příběh deseti chlapců, kteří konají základní vojenskou službu a s jejími těžkostmi i rozpory, které v nich vyvolává nové prostředí a od základů odlišný způsob života, vyrovnávají se s vrozeným optimismem a humorem mládí. Román je autorovou prvotinou a byl odměněn II. cenou v soutěži k patnáctému výročí bojů u Dukly. 3. vydání.
Beletrizované vzpomínky filmového režiséra Antonína Kachlíka, který strávil za války šest let v ilegalitě a v květnu 1945 byl spojkou generálního štábu v Pražském povstání.
Jeden z nestorů české filmové režie Antonín Kachlík je rozporuplná osobnost. Ostatně jako každý, kdo skutečnou osobností je. Režisér více než dvaceti celovečerních filmů prožil zajímavý život s mnoha zvraty. Některé si zavinil sám, jiné mu připravil prostě osud. Kniha, kterou nyní napsal je pozoruhodná ze dvou důvodů. Jednak ji psal skutečně sám, nikoliv tedy jak je obvyklé, že publicista zpovídá respondenta a pak mu dá svůj výtvor více či méně autorizovat, jednak nejde o klasické režisérské memoáry (na těch ještě A. Kachlík pracuje). Leitmotivem této knihy je doba, kdy se teprve formovaly Kachlíkovy režijní ambice a především pak jeho nenaplněné osudové lásky. Tyto lásky lze chápat v tom opravdovém fyzickém smyslu nebo ve smyslu přeneseném. Nenaplněnými láskami jsou jednak slavné ženy, ale i filmová témata, která Kachlík nenatočil a už asi ani natočit nestihne.
Příběh hornického učně a jeho problémy vznikající z první lásky.
Ke 120. výročí narození a 80. výročí úmrtí Jaroslava Haška a také k 80. narozeninám autora knihy – režizéra Antonína Kachlíka vychází v nakladatelství ALFA-OMEGA literární scénář Jak se narodil Švejk a zemřel Hašek, který autor dopsal již před 30 lety, avšak který pro „nepřízeň osudu“ dosud nemohl být realizován. Děj této tragikomedie probíhá ve dvou rovinách. Ta první, barevná, líčí Haškův příjezd do Prahy v prosinci 1920 – s „gloriolou“ bolševického komisaře – jeho čím dál těžší život doma, útěk do Lipnice a psaní Švejka jako jediné pravé odpovědi na všechny dohady, které se šířily kolem jeho osoby. Čím se v té době cítil hůře, tím víc vzpomínal na život tam, kde si ho vážili jako člověka a kde byl šťasten. Tato druhá linie vyprávění je černobílá – jakoby dokumentární. Postupně se však česká část jeho života mění z barevné na smutně černobílou, zatímco vzpomínky se z černé a bílé proměňují k zářivé barevnosti.