Helga Hošková-Weissová est une artiste tchèque dont l'œuvre saisit la réalité brute de la vie dans le ghetto de Theresienstadt. Ses dessins et ses entrées de journal, créés dans des conditions immensément difficiles, constituent un témoignage puissant de la résilience humaine face à l'adversité. À travers son art, elle explore les thèmes de la mémoire, de la perte et de l'esprit indomptable, créant des œuvres qui résonnent d'un profond message humain.
»Draw what you see«, was my father´s response, when I managed to smuggle to the men´s barracks the drawings of children building a snowman. This was in December of 1941, shortly after we arrived in Theresienstadt.
That snowman was actually my last genuine drawing as a child. Through this sentence of my father´s, and through my own inner motivation, I felt called from now on to capture in my drawings the everyday life of the ghetto. The impressions that from this point in time would affect me, ended my childhood.
In 1939, Helga Weiss was an eleven-year-old Jewish schoolgirl in Prague, enduring the first wave of the Nazi invasion. As Helga witnessed Nazi brutality toward her friends and neighbors and eventually her own family she began documenting her experiences in a diary. In 1941, Helga and her parents were sent to the concentration camp of Terezin, where she continued to write with astonishing insight about her daily life. Before she was sent to Auschwitz in 1944, Helga's uncle, who worked in the Terezin records department, hid her diary and drawings in a brick wall. Miraculously, he was able to reclaim it for her after the war. Of the 15,000 children brought to Terezin and deported to Auschwitz, Helga was one of only 100 survivors. Written in school exercise books and translated here for the first time, Helga's Diary is a strikingly immediate and exceptional firsthand account of the Holocaust.
Reconstructed from her original notebook diary that was hidden in a brick wall, documents the life of a young Jewish schoolgirl in Prague who survived the concentration camps of both Terezin and Auschwitz. 20,000 first printing.
A Terezínbe, majd Auschwitzba deportált tizenötezer csehországi zsidó gyerek közül mindössze száz élte túl a holokausztot. Helga Weiss a száz túlélő egyike. Naplója megrázó és egészen egyedi dokumentum, amely Anne Frank naplójához hasonlóan örök érvényű olvasmány. Helga Weiss 1939-ben kislányként szenvedi el a náci megszállás első hullámát Prágában: apját elbocsátják a munkahelyéről, ő pedig nem járhat hagyományos iskolába. A növekvő náci brutalitás szemtanújaként kezd naplót írni. Ez a napló sok tekintetben emlékeztet Anne Frank feljegyzéseire: Helga egyidős Annával, s hozzá hasonlóan az éppen kamaszodó kislány szemével nézi maga körül az egyre borzasztóbbá váló világot. Próbál élni és túlélni, nem sejtve, hogy az egyre nehezebb körülmények nem a szabaduláshoz, hanem a legborzasztóbbhoz, a gettóhoz, majd a koncentrációs táborhoz vezetnek. 1941-ben szüleivel együtt a terezíni gettóba kerül, ahol bámulatos éleslátással örökíti meg családja mindennapjait: a nyomorúságos életkörülményeket, az éhezést és a kivégzéseket – csakúgy, mint a legrosszabb helyzetekben is létező örömöt és reményt. 1944-ben Helgát Auschwitzba deportálták. Mielőtt elhagyta volna a terezíni tábort, feljegyzéseit és rajzait a tábor nyilvántartó részlegénél dolgozó nagybátyja gondjaira bízta, aki egy téglafalba rejtette a papírokat. A dokumentumok a háború végeztével csodával határos módon előkerültek.
Autobiografie akademické malířky a přeživší holocaustu, Helgy Hoškové-Weissové, nabízí fascinující pohled na její život. Vzpomíná na idylické dětství v předválečné Praze a na rodinu, přičemž vypráví příběhy těch, kteří se již nikdy nevrátili z nacistických táborů. K válce se vrací jen okrajově, neboť většina jejího příběhu je zachycena v knize Deník 1938–1945, která se stala součástí učebnic historie. Klíčová je druhá část, kde se vrací do poválečné Prahy, kde na ni a její maminku nikdo nečekal. Popisuje lidi, kteří jim pomohli, i ty, kteří se k nim obrátili zády. Atmosféra v poválečném Československu je poznamenána údivem sousedů z jejich návratu a nepochopením jejich příběhu. Hošková-Weissová provází čtenáře svým životem, studiem a snahou začlenit se do společnosti, která ji však odmítá. Po překonání těžkostí dostuduje, vdá se a porodí děti, přičemž se ponoří do malování jako prostředku vyrovnání se s traumatem holocaustu. Po roce 1989 spoluzakládá Terezínskou iniciativu a přednáší po světě. Její příběh je svědectvím o době, která se nesmí opakovat, a pro její děti a vnuky nyní vypráví svůj příběh.
Als Helga 1939 ihr Tagebuch beginnt, ist sie elf Jahre alt. Der Einmarsch der Deutschen in Prag und die antisemitische Brutalität der Nationalsozialisten reißen sie aus ihrer heilen Welt: Ihr Vater darf nicht mehr arbeiten, die Schule ist ihr plötzlich verschlossen, sie und ihre Eltern dürfen ihre Wohnung nicht verlassen, Freunde und Verwandte verschwinden. Auch die Familie Weiss wird deportiert, erst nach Theresienstadt, später nach Auschwitz. Mutter und Tochter überleben das Lager und die vielen Transporte und Todesmärsche der letzten Kriegstage. Das Tagebuch eines jungen Mädchens, das die dramatischen Ereignisse mit ihrem unschuldigen Blick wahrnimmt und kommentiert. Ein erschütterndes Zeitzeugnis. Und ein versöhnlicher Blick auf ein erfülltes Leben, gegen alle Widerstände.
V úděsné realitě Terezína žily a dospívaly děti – ve stínu smrti, do které jim skoro všem zbýval jen krátce vyměřený čas. Děti, i ty dospívající, naštěstí mají vlastní svět, do kterého jen obtížně a ne zcela srozumitelně proniká skutečnost dospělých a jehož běh se vymyká nudným zákonům fyzikálního času. J. R. Pickovi se podařilo ze vzpomínek nejen vzkřísit obraz dychtivé, živelné radosti z toho mála, co bylo předčasně dospívajícím v lágru dopřáno, ale paradoxně také postihnout absurdně komediální vztah židů k příšerné genocidní realitě. Jeho novelka je světovým unikátem, snad vůbec jediným humoristickým zpodobením života v koncentráku.
Die Ich-Erzählerin reflektiert humorvoll und melancholisch über ihren Alltag, der stark von der Trennung ihrer Familie geprägt ist. Ihre Töchter leben in Kalifornien, und die Kommunikation zwischen ihnen findet zwischen 2000 und 2012 sowohl virtuell als auch im persönlichen Kontakt statt. Die Erzählungen thematisieren die Herausforderungen und Erinnerungen der Familie, die bereits in einem früheren Roadtrip nach Mexiko eingeführt wurden. Das Leben wird als eine Ansammlung von Geschichten dargestellt, die durch emotionale Erlebnisse und nostalgische Rückblicke geprägt sind.
Die Erzählung schildert einen chaotischen Familienurlaub von Nordkalifornien nach Cabo San Lucas in einem alten Dodge Ram Van. Zwischen dem 19. Dezember 1993 und dem 9. Januar 1994 erleben die Protagonisten zahlreiche Herausforderungen und unerwartete Wendungen, während sie ohne moderne Kommunikationsmittel auskommen müssen. Die nostalgische Rückschau auf diese Reise fängt die Unbeschwertheit und die Schwierigkeiten einer Zeit ein, in der das Reisen noch ganz anders war.
