Anna Hájková Livres

In 1914 the Veit Simons family was one of the oldest and best known Jewish families in Berlin. Their diligence and enthusiasm for education had garnered them wealth and social recognition; the Holocaust should rob them off both. Drawing on the biographies of the last bourgeois Veit Simon, his Gentile wife, and their six children, the authors show how the Nazi genocide destroyed any prospects for the future, the social environment, livelihoods, and eventually bare existence. Some family members emigrated, stepping into an uncertain and deprived future. Of those who were not able to flee, the Gentile mother and one daughter were the only ones who survived. The story of the surviving daughter Etta in particular, who was able to assert herself in Theresienstadt ghetto even under the most adverse of circumstances, sheds new light on gender and the genocide.

Queer historie holokaustu, tedy otázka stejnopohlavní touhy obětí holokaustu, zůstávala donedávna bílým místem historického bádání. Důvodem je obecně rozšířená homofobie obětí i pozůstalých, která vedla k tomu, že hlasy těchto lidí byly z archivů z velké části vymazávány. Kniha Anny Hájkové nabízí první pokus o zachycení historie těchto umlčených hlasů. Ve třech kapitolách, úvodu do dějin queer touhy v době holokaustu, dramatickém příběhu pražské odbojářky Ireny Weiskopfové-Millerové a pěti příbězích queer židovských teenagerů od první lásky, sexuálního výměnného obchodu, queer příbuzenství až po sexuální násilí, nabízí kniha Lidé bez dějin jsou prach fundovaný vhled do dlouho utajované historie. Autorka se věnuje příběhům Anne Frankové, Molly Appelbaumové, Jiřího Vrby a dalším. Český překlad doplňuje původní předmluva dokumentaristy a historika Martina Šmoka.

Poslední ghetto je srozumitelným, poutavým i bolestným čtením o tom, jak vypadal život vězňů v Terezíně. Každodennost, kterou Hájková čtenáři předkládá, nemá podobu sentimentalizující fotografické momentky. Nejedná se o únik z kruté reality života v ghettu do poslední bašty nezkaleného lidství. Autorka nabízí pohled do mnohovrstevnaté minulosti, jakési minulé přítomnosti, kde je základní charakteristikou lidí i ve velice vypjatých situacích jejich vlastní jednání. Pečlivá práce s obrovským množstvím osobních svědectví a dokumentů tvoří základní kámen úspěchu této knihy. A ačkoli Hájková čtenáři předkládá vrchovatou míru výpovědí, jmen a situací, poměrně hladce sleduje hlavní výkladovou linku. Ukázky vzpomínek nemají povahu pouhého vršení důkazů, pod jejichž tíhou by měl čtenář rezignovat na vlastní uvažování. Přínos Posledního ghetta se ovšem nevyčerpává s novým výkladem historie Terezína. Hájková v knize opakovaně konstatuje, že její práci lze číst i jako ukázku, jak analyzovat vězeňská společenství, či dokonce společnosti v extrémních podmínkách.

Obsah vystihuje podtitul - "Rodinné deníky z války". Jany Lebovič, žid a odbojář skupiny Přehledy žijící v ilegalitě, si vedl deník mezi březnem a srpnem 1944, kdy byl spolu s částí skupiny zatčen. V téže době byla za podporu skupiny deportována do koncentračního tábora také Pavla Hájková, matka Janyho kamaráda Miloše. Ta si pořizovala deníkové záznamy po osvobození během návratu domů přes zničené Německo a v prvých poválečných měsících. Pro Leboviče i Hájkovou představovalo psaní především způsob komunikace s nepřítomným partnerem, od něhož je oddělili nacisté. Tyto jedinečné dokumenty z bezprostřední zkušenosti vypovídají o holokaustu, odboji a koncentračních táborech. Edici doprovází rámující úvod a doprovodné texty Pavliných vnuků a Janyho neteře.

Eine Untersuchung, die für das Erinnern an queere jüdische Opfer während des Holocausts und für ein Ende der Stigmatisierung eintritt. Queere Geschichte des Holocaust, also die Frage nach gleichgeschlechtlichem Verlangen unter den Holocaustopfern, ist bis in die heutigen Tage eine Leerstelle geblieben. Dies liegt an einer weitreichenden Homophobie der Häftlingsgesellschaft in KZs und Ghettos, was dazu führte, dass die Stimmen dieser Menschen weitgehend aus den Archiven getilgt sind. Anna Hájkovás Text baut auf bestehender Forschung zu Homophobie auf und macht den Versuch, die Geschichte dieser ausradierten Menschen zu schreiben. Die Untersuchung ist dabei gleichzeitig eine Geschichte der Sexualität des Holocaust und nimmt in Augenschein, dass die Beziehungen im Lager mitunter ausbeuterisch und gewaltsam waren, wobei die Übergänge fließend waren. Hájková setzt sich mit einigen besonderen Fällen von Jugendlichen (unter anderem Anne Frank) und Erwachsenen auseinander, es geht um romantische, erzwungene und abhängige Beziehungen, um romantische Sexualität und sexuellen Tauschhandel. Sie zeigt die Gleichzeitigkeit von queerer und Hetero-Sexualität und argumentiert, dass wir von einem ausschließlichen Konzept der sexueller Identität Abschied nehmen und von Akten und Praktiken sprechen müssen, um das Verhalten der Opfer verstehen zu können.

1914 gehörte die Familie Veit Simon zu den ältesten und bekanntesten Berliner jüdischen Familien. Durch Fleiß und Bildungseifer hatten sie Wohlstand und gesellschaftliche Anerkennung erworben; durch den Holocaust sollten sie beides verlieren. Anhand des letzten großbürgerlichen Veit Simon, seiner nichtjüdischen Ehefrau und deren sechs Kindern zeigen die Autorinnen, wie der nationalsozialistische Massenmord erst die Zukunftsaussichten, dann das gesellschaftliche Umfeld, die Lebensgrundlagen und schließlich die nackte Existenz zerstörte. Einige Familienangehörige emigrierten in eine ungewisse und entbehrungsreiche Zukunft. Von denjenigen, denen die Flucht nicht gelang, überlebten nur die nichtjüdische Mutter und eine Tochter. Insbesondere die Geschichte der Tochter Etta, die sich in den widrigsten Bedingungen im Ghetto Theresienstadt zu behaupten wusste, wirft darüber hinaus ein neues Licht auf den Aspekt des Geschlechts im Genozid.