Jan Burian Ordre des livres

„Co teď? O čem mám zpívat, když o pár set kilometrů na východ bombardují paneláky, a dokonce i porodnice? Mezi zbraněmi mlčí múzy, vzpomněl jsem si. Jenže my jsme ještě pořád v zázemí a úlohou kultury je pomoci nám, abychom nezešíleli strachem, neotupěli lhostejností a vůbec nezblbli. Abychom byli dostatečně vnímaví a citliví k sobě i k lidem, kteří nás potřebují, a nemysleli jen na svoje pohodlí,“ píše se v jednom z textů Jana Buriana shromážděných v této knize, která navazuje na předchozí čtyři knižní vydání pravidelných fejetonů psaných původně pro Týdeník Rozhlas – tedy Přízrak v nákupním středisku (2009), Přímluva za dnešní dobu (2013), Kocouří pohled (2016) a Vichřice a bubliny (2019). Za pouhé tři roky se toho stalo ažaž a dvě kroniky z let 2020 a 2021 se logicky točí kolem pandemie a života v ní. Při čtení se ale octneme i na mnoha dalších místech u nás doma i ve světě, prožijeme autorovy sedmdesátiny a poznáme řadu zajímavých lidí. Fejeton z března 2022 je věnován Ukrajině a odpovídá mimo jiné i na otázku v úvodu tohoto odstavce: „Je pořád o čem zpívat, přestože to teď jde těžko a není to tak samozřejmé, jako když se u sousedů nic neděje. Když jsem si v Jihlavě po koncertě uklízel svoje věci, přišel ke mně jeden divák a tiše pravil: ,Díky, je mi líp.‘ ,Mně taky,‘ přiznal jsem, nasedl jsem do auta a pustil si zprávy.“

Nová básnická sbírka Jana Buriana přináší v šesti oddílech (Předjaří, České myšlenky, Zkrouceniny, Můj les, Honza a Jenda, Tenistovy sny) básně, v nichž poznáváme jejich autora tak, jak ho dobře známe (nápaditého, hravého, vtipného), současně ale vidíme i to, jak zde posunul svůj výraz ke stručnosti a k drobnějšímu pointovanému veršovému útvaru. Je to ten nejlepší Burian z dřívější doby, ale současně i Burian nový, překvapivě radostný, ale i zamyšlený a melancholický.

První svazek vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana (* 26. března 1952) Co jsem nezapomněl zmapoval autorovo dětství, dospívání na Hradčanech, hledání vlastní umělecké cesty v husákovském Československu a otevření nových možností po listopadu 1989. Druhý díl zachycuje autorovy zážitky, postřehy a tvorbu od devadesátých let do současnosti. Koláž Burianova vyprávění, dobových zápisků a citací nejrůznějších dokumentů opisuje i tentokrát velký oblouk od televizních pořadů, dokumentárních filmů a cestování přes hudební alba až k psaní fejetonů, cestopisů a knih o vlastních rodičích. Autor nás zve k nahlédnutí do zákulisí Posezení s Janem Burianem i kontroverzního Burianova dne žen, do nahrávacích studií, v nichž vznikala hudební alba o dívčí válce, křehkých mužích, jiné době, dvanácti druzích samoty a další. Vydáme se s ním i na cesty do Dánska, Portugalska, Chile, na Island a leckam jinam, a stejně tak i do archivů při hledání informací o autorových předcích. Dozvíme se, v čem spočívá osamělost osamělých písničkářů, jak se rodí Jihotaje, co byla rokenrolová skupina Vozembouch i to, jak se žije a pracuje písničkáři-důchodci v covidové době.

Písňové texty Jana Buriana patří od sedmdesátých let k tomu nejlepšímu, co v novodobé české písničkářské poezii vzniká. Od počátku byly vedle své zpívané podoby i tištěny a čteny jako plnohodnotná poezie. A vzbuzovaly velký čtenářský zájem i dobové polemiky. Kniha, kterou držíte v rukou, shrnuje všechny Burianovy písňové texty. Nejsou řazeny chronologicky, autor sám je rozdělil do tematických oddílů, které zahrnují texty z různých období. Má to své opodstatnění: vidíme, že Burianova zpívaná poezie je obdivuhodně celistvá, bez výkyvů kvality a bez bloudění ve slepých uličkách. Jan Burian je mistr rýmu, pevné formy, jasného a přímého pojmenování a zřetelné pointy. Tematické oddíly dávají vyniknout různým polohám jeho talentu: vedle písní milostných zde najdeme poezii existenciální, společensko-kritickou, satirickou, nonsensově hravou i vážnou a duchovní. QR kód u každého textu nabízí čtenáři mimořádnou a atraktivní možnost propojit text s hudbou a píseň si poslechnout.

Kniha Protančit život představuje dramatičku a spisovatelku Zuzanu Kočovou (1922-1988) koláží jejích pečlivě vybraných deníkových zápisků, dobových textů, článků a ohlasů, které komentuje její syn Jan Burian s odstupem téměř padesáti let. Vznikl tak neobyčejně plastický portrét této významné osobnosti české divadelní kultury tehdejší doby. „Prožít život jako umělecké dílo“ - to se vlastně přece do značné míry kryje s tou mou představou - „protančit život“! Kdy mě to napadlo? Když mě nejvíc mlátili. Ten „tanec“ jsem si nikdy nepředstavovala jako odpoutaný od země, jako pudřenkovou klasiku na špičkách a v rukách předem vycvičených vzpěračů. Mystika mého „tance“ spočívala a spočívá ve vzdoruplných dupotech podpatků a zároveň v rozkoši hmatání půdy, země. Je to milostná, tvrdá hra mých chodidel s povrchem této planety, s její kůží, hra plodná. Zuzana Kočová, 6. května 1977

Název vzpomínek básníka, prozaika a písničkáře Jana Buriana naznačuje spřízněnost s jeho starším textem Rychle než to zapomenu. V letech 1982 až 1985 psal Jan Burian soukromé zápisky, které vydal v samizdatu. Vzhledem k tehdejšímu politickému klimatu musel autor leccos vynechat, aby nezpůsobil problémy jiným. Po letech přiznal, že se občas soustředil na věci, které už ztratily význam, a některé situace viděl jinak. Útlá knížka končila rozpadem folkové dvojice Burian-Dědeček a oficiálně vyšla až v roce 1990 jako první svazek edice Traverza. Po pětatřiceti letech se Jan Burian k těmto vzpomínkám vrátil, doplnil je a podstatně rozšířil, zejména o autentické zápisky z osmdesátých let, kdy se hroutil režim. Tentokrát jde o pohled písničkáře, který popisuje oblouk od dětství a dospívání na Hradčanech v rodině divadelníka E. F. Buriana přes hledání vlastní umělecké cesty v husákovském Československu až k otevření nových možností po listopadu 1989. Burianova vyprávění, dobové zápisky a citace různých dokumentů končí rokem 1992; chystaný druhý díl se zaměří na autorovy zážitky a tvorbu od devadesátých let po současnost.

Ve druhém díle Civilizace starověkého Středomoří se autoři zabývají říší Alexandra Makedonského, detailně popíší Kartágo, a římské impérium a odbornou publikaci uzavřou zánikem zápodořímské říše, tedy koncem starověku.