Manuel García Morente Livres

Příběh konverze: Neobyčejná událost a deník duchovních cvičení Španělský filozof Manuel García Morente (1886–1942) byl od roku 1912 profesorem etiky na madridské Universidad Central a roku 1930 podtajemníkem na ministerstvu osvěty v Berenguerově vládě. Od roku 1931 zastával funkci děkana na Filozofické fakultě, ale po vypuknutí občanské války byl zbaven vysokoškolské katedry a přinucen uchýlit se do exilu v Paříži. Tyto dramatické zážitky jej přivedly ke konverzi a k hluboké duchovní proměně. Po návratu do Španělska v roce 1940 se nechal vysvětit na kněze. Zmíněnou zkušenost a to, co následovalo, vtělil Morente do dvou působivých textů, jež jsou v této knize uveřejněny v doslovném přepisu. Jejich vydání bylo pečlivě připraveno Javierem Carballo a bylo umožněno díky souhlasu mladší filozofovy dcery Carmen García-Morente a s pomocí jejích dětí Carmen a Emilia Bonelli García-Morente. Ti jako první zjistili, jaký prospěch tyto spisy přinášely čtenářům, kteří nad jejich stránkami mohli zažívat totéž dojetí, jaké naplňovalo autora při jejich psaní. Snad někteří zaslechnou podobnou výzvu, jíž se při četbě stali svědky.

El cartesianismo hace mucho tiempo que murió. El pensamiento de Descartes, sin embargo, pervive y pervivirá mientras exista como guía de reflexión la libertad de pensar. Este principio constituye la más deliciosa fábula que el hombre pudo inventar, y eso se lo debe a la humanidad, en buena parte, a Descartes y, especialmente, a las dos obras que el lector tiene entre sus manos. Leer a Descartes es uno de los mejores ejercicios para mantener vivo el más importante impulso de la filosofía moderna: una duda previa absoluta, un escepticismo como punto de partida del genuino saber. Con todo, el principal mérito del que pasa por ser el primer racionalista oficial de la historia de la filosofía, ha consistido en su matizada crítica al pensamiento dogmático. Nada, efectivamente, puede ser aceptado en virtud de una autoridad cualquiera. Este héroe del pensamiento moderno, en palabras de Hegel, ha llevado a la filosofía por caminos apenas percibidos anteriormente, atreviéndose, por decirlos en palabras de Dalembert, a enseñar a las buenas cabezas a sacudirse el yugo de la escolástica, de la opinión, de la autoridad; en una palabra, de los prejuicios y de la barbarie y, con esta rebelión cuyos frutos recogemos hoy, ha hecho a la filosofía más esencial quizá que todos los que ésta debe a los ilustres sucesores de Descartes.

L'expérience d'une pensée rigoureuse ne peut se faire par procuration. Il faut métaphysiques se ménager du temps, du loisir et de l'attention pour enfin penser par soi-même, sans maître, sans approximation, sans préjugé, sans précipitation. Ainsi l'expérience de pensée que nous présente Descartes dans les Méditations métaphysiques n'est-elle pas simplement un témoignage exemplaire. Elle décrit et met en scène les exercices de l'esprit nécessaires pour entamer un parcours philosophique. Comme l'écrit Husserl, "ces méditations dessinent le prototype du genre de méditations nécessaires à tout philosophe qui commence son oeuvre, méditations qui seules peuvent donner naissance à une philosophie". Cette édition comprend une présentation, le texte français des six méditations éclairé par des notes de bas de page, une chronologie et une bibliographie.