Dávná minulost, konec 13. století - a co všechno se dovídáme z Tylova pěkného vypravování! Jací byli tenkrát páni, jak jim šlo jen aby sebe sami obohatili, jak byli ochotni zradit vlast, jak jim vůbec nezáleželo na tom, že lid hyne v bídě. Kdyby bylo povstání proti Braniborům lépe připravené, muselo se zdařit. Prostí lidé, kteří se stávají hrdiny. Tak je viděl Tyl, který napsal povídku o Braniborech v roce 1847, rok před slavnou pražskou revolucí, která poprvé v nové době ukázala sílu českého lidu.
Námět románu je vzat z ovzduší českých umělců obrozeneckých, usilujících o to, aby národní české umění získalo zaslouženého uznání i v cizině, aniž se ovšem vzdá svého národního charakteru a společenského buditelského poslání. Edice Národní klenotnice svazek 46.
Jedná se o soubor povídek : Marie, Pomněnky z Roztěže, Chudé děvče a bohatý synek, Zloděj, Láska vlastenky, Pro jediné slovo, Divadelní ředitel, Roservanec.
Jiříkovo vidění a jiné příběhy, které podle divadelních her Josefa Kajetána Tyla dětem vypravuje Vladimír Kovařík. Kniha formou povídek seznamuje s jedenácti Tylovými dramaty - dramatickými báchorkami a hrami ze života (Jiříkovo vidění, Čert na zemi, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky,Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Pražská děvečka a venkovský tovaryš (Paličova dcera), Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce, Pražský flamendr, Bankrotář, Chudý kejklíř, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka).Do tvaru povídek je převedena vedle známých a občas hraných i řada děl neprávem zapomenutých a téměř neznámých. Cílem knihy je přivést mladého čtenáře k hlubšímu zájmu o celé Tylovo dílo.
Dle Tylova úvodu je to povídka z dějin domácích. Kniha je věnovaná , dle autora, přátelům p. p. F. Kazdovi, ek. inženýru při železné dráze, a Janu Nevolovi, architektu pražskému, na důkaz mé srdečné příchylnosti. Dále autor píše: K čemu slabiky a slova odměřovati, kde se proud řečiz plného srdce vylévá? Děj knihy vychází ze staré pověsti (1302) z Kutné Hory o krutém Ruthanovi a jeho dceři, které v lásce tvrdě bránil. Nakonec ji i k smrti odsoudil. Dílo bylo i zdramatizováno.
Paličovou dcerou je Rozárka, dcera venkovského šumaře Valenty, který propil celý majetek. Rozárka slouží v Praze a přijela domů na pohřeb své matky. Zchátralý otec slíbí v den pohřbu Rozárku za hospodyni koňskému handlíři Podleskému; myslí si, že tak přijde k penězům na pití. Rozárka se však otci vzepře a vrátí se do služby do Prahy. Před odjezdem se ještě postará o útulek pro své dvě sestřičky u broukavé, ale dobrosrdečné tety Šestákové, otcovy sestry. Otec zatím ze zlosti, že mu Rozárka neudělala po vůli, zapáli svou chalupu a uteče do Prahy. V té době se vrátil do Prahy Pavel Kolínský. Kolínský byl kdysi ctitelem paní Šestákové. Valenta však nepřál tomu, aby si sestra vzala Kolínského - v Hamburku jej ze zášti hodil do moře. Pak jej ovšem hryzlo svědomí, že zahubil člověka; ale Kolínský se zachránil, dostal se do Ameriky a nyní se vrací společně s mladým indiánem Prokopem, kterého se ujal jako sirotka. V rozmluvě s Rozárkou se jí otec přizná, co doma provedl. Rozárka chce však otce zachránit, a proto prohlašuje, že to byla ona, kdo zapálil chalupu. Prokop však, který vyslechl, co Rozárka rozmlouvala s otcem, oznámí úradům, jak se věci mají a kdo je tedy žhářem. Rozárka je zdrcena. Kolínský se chce vrátit do Ameriky a teta Šestáková jede s ním. S nimi jede také Rozárka se svým Toníkem Jedličkou, aby za mořem zapomněla.
V Tylově báchorce z Podkrkonoší se pohádkové motivy snoubí s realistickým příběhem o protivenstvích lásky a jsou zároveň obrazem dobové reality. Krakonoš, zde nazývaný Zlatohlav, nejenže pomáhá hrdinům hry na cestě ke štěstí, ale komentuje i situaci českého národa po bouřlivém roce 1848.
