Macrobius, un provincial romain de la fin du IVe et du début du Ve siècle, fut l'auteur d'ouvrages qui devinrent des canaux cruciaux pour la pensée platonicienne dans l'Occident latin au Moyen Âge. Ses écrits, notamment son commentaire sur le "Songe de Scipion", abordèrent de profondes idées philosophiques et cosmologiques. À travers les "Saturnales", il explora la religion et les antiquités romaines, offrant ainsi de précieuses perspectives sur la culture de l'époque. Son approche privilégiait la synthèse des connaissances et la présentation de concepts complexes de manière accessible.
Cast in the form of a dialogue, this title treats subjects as diverse as the divinity of the Sun and the quirks of human digestion while showcasing Virgil as the master of all human knowledge from diction and rhetoric to philosophy and religion.
Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícíhov Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.
Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícíhov Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.
Saturnalia
Commentarii in somnium scipionis