Václav Burian Livres

Přednášky shrnují vývoj židovské literatury, která byla napsána v jazyce jidiš. Základní periodizace člení literaturu jidiš na starou (tj. do konce 18. století) a novou (tj. 19. a 20. století). Její kolébkou sice jsou německy mluvící země, ale vrchol raného období představuje italský odkaz. Jazykem židovských posvátných textů je především hebrejština, ale ve všedním životě užívali a užívají Židé v diaspoře mnoha jazyků – jazyka svého okolí, nebo jazyka, který vznikl jako výslednice různých vlivů. Miliony středoevropských Židů hovořících a píšících v jidiš se staly obětí nacistické genocidy. Většinu spisovatelů, kteří v tomto jazyce psali v SSSR, zahubila stalinská diktatura. Téměř jedinou možností záchrany byl exil, nejčastěji do Spojených států, nebo návrat do dávné země otců. Profesor jeruzalémské Hebrejské univerzity CHONE SHMERUK je jedním z nejvýznamnějších badatelů písemnictví jidiš. S tímto jazykem se nesetkává jen v knihách nebo při bádání v archivech. Autor pamatuje z mládí, kdy studoval na Varšavské univerzitě, jidiš jako jeden z živých jazyků předválečné střední Evropy. Tato kniha se může pro českého čtenáře stát jedním z prvních kroků k poznání dějin jazyka jidiš a kultury s ním spjaté. Připomíná celé generace vzdělanců i prostých lidí, kteří tuto řeč kultivovali a dokázali, že je schopna unést ta nejhlubší sdělení. Tento nástin však připomíná, že i dnes – navzdory trpkému osudu svých uživatelů – je jidiš jedním z nástrojů literatury i každodenního rozhovoru.

Dvojjazyčné vydání textů význačného polského básníka, prozaika, esejistu a překladatele. V roce 1980 byl Czeslaw Milosz vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu, protože (jak se praví ve zdůvodnění) „s nekompromisní jasnozřivostí tlumočí ohrožení člověka ve světě ostrých konfliktů“.

Ve své poezii promlouvá hlasem jakoby ztišeným, ale pevným a dobře posazeným. Své básně sestavuje do cyklů a označuje tyto velice úsporné texty za „poznámky“. Šlo by je označit také za fotografie — fotografie chvil, fotografie myšlenek a fotografie citů. Také za fotografie úsměvů (jemný humor tohoto tvůrce a jeho láska k paradoxu, to by bylo samostatné téma) i úzkostí; ty se u Buriana spojují především s dějinami, básník má neustále na mysli osudy části světa, kde se měl narodit, ve dvacátém století, má je — řekněme — v krvi, ani jeho rodina nebyla ušetřena utrpení tak bohatě uštědřovaného dvěma velkými totalitními systémy našeho století.

„Svědectví poezie“ je soubor šesti přednášek o poezii připravených pro Harvardovu univerzitu (vyšel poprvé roku 1983, Institut Littéraire, Paříž.) Každá přednáška je vlastně samostatný esej vycházející z osobní autorovy zkušenosti z mládí prožitého na Litvě, v kraji nesmírně bohatém kulturně, národnostně i konfesně, dále ze zkušenosti s dvěma nejstrašnějšími diktaturami tohoto století a se životem v civilizačně a technicky bohaté Americe. Zároveň v nich zkoumá kořeny evropského moderního umění, zvláště literatury, a zajímá se o příčiny příklonu velké části tvůrcům k idejím komunismu. Hledá příčiny neopodstatněného optimismu či naopak ponuré bezvýchodnosti moderní poezie, pátrá po důvodech obliby poezie v tragických obdobích a ptá se, jak poezie dokázala – či nedokázala – odrazit skutečnost v období války a vyhlazování celých národů.

Protokoly siónských mudrců jsou nepochybně podstatnou součástí tzv. spiklenecké teorie dějin. Jsou jedním z článků dlouhého řetězu lidského podezírání, obviňování a obav. Ve známé knize Umberta Eca "Foucaltovo kyvadlo", věnované tajným společnostem i spiknutím, které osnují, čteme, že není nic snazšího než seznámit se s Protokoly siónských mudrců - stále se totiž někde objevují nová vydání. Skutečně, od chvíle prvního vydání roku 1903 vycházely Protokoly mnohokrát a jejich celkový náklad dosáhl několika, snad víc než deseti milionů výtisků. Vycházely (a nadále vycházejí) v různých jazycích - polsky i česky, rusky i slovensky, francouzsky i srbsky, ba i v arabštině a japonštině. pokaždé s úvodem či doslovem zdůrazňujícím pravost tohoto dokumentu. Výjimkou jsou dvě vydání, která se objevila téměř současně roku 1992. Jednou z nich je právě i kniha Janusze Tazbira, která se snaží čtenáře přesvědčit, že se v případě Protokolů setkáváme se zřejmým falzifikátem. Není to úloha vůbec snadná, uvědomíme-li si, kolik lidí má sklon pohlížet na minulost prizmatem spiklenecké teorie dějin. A Protokoly jsou klasickým příkladem právě takového pohledu na historii.