Jana Daňhelová Livres

Tzv. pseudoabelárdovská korespondence vychází ze sbírky nazvané Listy dvou milenců (Epistulae duorum amantium). Jedná se o 116 středověkých milostných dopisů, respektive jejich fragmentů, pocházejících pravděpodobně ze 12. století. Jediný známý opis (vzniklý rukou správce knihovny kláštera v Clairvaux Jeana de Woëvre ve druhé polovině 15. století) byl nalezen v teprve v 70. letech a od počátku vyvolává řadu otázek. Není jasné, kdo je autorem ani zda se jedná o reálnou milostnou korespondenci nebo jde o fiktivní výtvor v rámci rétorického žánru ars dictaminis. Jisté paralely v naznačené životní situaci a vztahu milenců však vzbudily u části vědecké veřejnosti domněnku, že by se mohlo jednat o původní korespondenci mezi Abélardem a Heloisou z dob jejich nejintenzivnějšího milostného vzplanutí. Spor o autenticitu dopisů a Abélardovo autorství probíhá v odborných kruzích dodnes. V jeho kontextu někdy naneštěstí zanikají literární kvality samotných dopisů, které jsou považovány za nejkrásnější (a také nejdelší) sbírku středověké milostné korespondence. Kromě epistulárních pasáží obsahují i krátké básně, jeden z mála příkladů středověké latinsky psané lyriky.

Kniha Rady synovi (Liber manualis ad filium), jejíž autorkou je francká šlechtična Dhuoda, vzniká ve druhé fázi karolinské renesance, kdy je aktivní znalost latiny a literární činnost téměř výhradní doménou církevních kruhů. Představuje výjimečný příklad laické literární tvorby 9. století a je zároveň důkazem pozvolného pronikání karolinské latinské vzdělanosti mezi aristokratické vrstvy. Poskytuje cenné informace o životě a smýšlení západofrancké aristokracie, především o jejích etických principech a vnímání vlastní role v raně středověké společnosti. Dílo, které Dhuoda věnovala staršímu synovi, se námětem a morálně-etickým pojetím blíží k ve středověku oblíbenému žánru zrcadla, avšak v určitých aspektech se od jiných známých středověkých zrcadel odlišuje. Neobvyklá je především jeho geneze – Liber manualis vzniká jako bezprostřední reakce na autorčinu bolestnou životní zkušenost matky odloučené od dětí. Není adresována anonymnímu šlechtici, ale vlastnímu synovi a v důsledku toho je, na rozdíl od jiných zrcadel, obohacena o autobiografický prvek a silný citový rozměr. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.