Hlavním hrdinou je katolický kněz, který jako misionář strávil pětatřicet let svého života v Číně. Je to člověk moudrý, poctivý, pevného charakteru. Posuzuje lidi ne podle náboženského vyznání, ale podle jejich skutečných vlastností, činů a názorů. Sám se dostává do neustálých rozporů se svými představenými, nedokáže však upustit od svých celoživotních zásad. a proto oblibu nachází jen u ubohých, utlačovaných a trpících lidí, kterým je často jedinou oporou
Kultovní román o věčném hledání pravdy, o vyčerpávajícím boji proti lidskému utrpení a chudobě, o zápasu s falší a přetvářkou.
Výbor z literárněvědných a teatrologických statí uspořádali, textově připravili a doslovem opatřili Jiří Holý a Terezie Pokorná. Předmluva Václav Havel. Vyšlo jako svazek edice Orientace.
Vize, metody a techniky herectví 20. století.
Významný teatrolog analyzuje moderní hereckou tvorbu, v ohnisku jeho zájmu jsou Stanislavskij a jeho systém, Michail Čechov, Strasberg, Appia, Craig, Decroux, Lecoq, Vachtangov, Mejercholdova biomechanika, expresionisté, futuristé, dadaisté, Brecht a Kantor. Výklad končí u antropologů divadla (Artaud, Brook, Grotowski, Barba ad.). Jmenovaní divadelníci se zajímají o samostatnou povahu herecké inspirace a způsoby, jakými lze dosáhnout přirozeného a spontánního jednání v umělých okolnostech jeviště.
„Na sklonku milénia jsou tvůrci rozpolcení: na tíhu faktu stále anonymnější spotřební společnosti, kterou zobrazují, reaguje potřeba obracet se k člověku, k jeho jedinečné osobnosti, k jeho individualitě. K potřebě definice lidskosti, k jejím kořenům a tajemství, sahajícím až k rituálům… to je jeden z leitmotivů dvacátého století, o němž právě v těchto dnech vydal svědectví Jan Hyvnar v publikaci Herec v moderním divadle.“ – napsala Věra Ptáčková v Divadelních novinách a v Salonu, literární příloze deníku Právo, se dočteme: „Faktograficky obsažná a přitom čtivá a přehledná publikace, bez které by se neměl obejít nejen žádný praktikující divadelník, ale ani zvídavý divadelní nebo filmový divák… Vzácná kniha.“ Knihu doplňuje bohatá fotodokumentace a soupis literatury k tématu moderního herectví.
Obsahují všecky tři deníky, které si psal od 10. ledna 1939 až do své smrti - v předvečer svých 22 narozenin, kdy jej náhodou zachytila na ulici německá sanitka a vlekla jej několik desítek metrů po dlažbě. Za dva dny na to, 1. září 1941, Jiří Orten zemřel. Jeho deníky vyšly - jako většina jeho díla - po druhé světové válce.
