Vladimír Janovic Livres

Třetí autorova básnická sbírka přináší mimo milostnou a přírodní poezii básně, jež se na pozadí kulturních a zejména hudebních motivů a zážitků zamýšlejí nad časem a snaží se hledat základní životní hodnoty uprostřed našeho moderního věku.

V pořadí již třetí antologie z tvorby současného českého básníka obsahuje autorovu intimní lyriku, kterou doprovázejí perokresby Oty Janečka. Vladimír Janovic se ve svých sbírkách většinou představuje jako básník, který dokáže svým veršům dodat filozofické podobenství, jehož poselství je postaveno na putování po krajinách paměti, v nichž si vybavuje utkvělou představu ztraceného ráje. Tento základní duchovní rozměr autor neustále prohluboval: vkládal do něho nejrůznější mytologické i biblické prvky, které ovšem na druhé straně dovedl zpracovat jako křehké lyrické reflexe. Vznikla tak svébytná intimní poezie, inklinující po formální stránce ke klasickému, melodickému tvaru, jenž je na mnoha místech upraven do pravidelného rýmového schématu. Janovicovy milostné strofy jsou také poznamenány láskou k blízkým lidem, jejichž příběhy komentuje na pozadí svého vlastního osudu. Nalezneme v nich i odrazy magického pražského světa, jenž je vykreslen s hlubokým zaujetím. V neposlední řadě se však tento autor, a to zvláště ve své pozdní tvorbě, obrací k tesklivým a nostalgickým tónům: snad se těmito prostředky pokouší vyjádřit mnohdy až meditativním způsobem citové proměny ve vlastním životopisu.

Nová sbírka veršů, v níž básník vzpomíná na rodinu, domov, mládí, připomíná utrpení za druhé světové války a vyznává se ze svého lidského ůdělu i mravního postoje.

Poema významného básníka, esejisty a překladatele Vladimíra Janovice. Pavel Hoza v doslovu knihy píše: Jsme na konci parku, a znovu slyšíme ozvěnu otázky „proč“, proč básníkův hlas zněl a zní tak silně a naléhavě, proč vůbec zní a co nám vlastně jeho verše sdělují, co nám chtějí sdělit, co nám chce sdělit poezie, umění, a jaký je smysl života? Autor sám si nepochybně onu otázku stále klade a pokouší se na ni hledat odpověď. Mnohé poznal, mnohé ví, a přesto v závěrečném zpěvu poemy přiznává: „Kdo z brány vychází ptá se kudy vešel.

Musím ach musím tě počít, má básni o sněžné levitaci. Staneš se montgolfiérou která mě z zemi vrací.

Poéma významného básníka Vladimíra Janovice pojednává o skutečné budově nedaleko Okrouhlice. A současně o čemsi mnohem obecnějším a nadčasovém. O symbolu zachyceného času básníkova dětství a mládí? O symbolu touhy a deziluze? O jednom z nejpůsobivějších Janovicových básnických objevů? To všechno jistě ano, a nepochybně mnohem více. Ale nakonec je to především obraz tajemství, které pociťujeme, uvažujeme-li nad smyslem lidského života, mýtem podblanického kraje, celé naší země, ba světa…

Epická básnická skladba s dramatickými a reflexivními prvky, evokující bezstarostný život obyvatel starověkých Pompejí těsně před výbuchem Vesuvu v r. 79, je zároveň apologií tragického životního pocitu a sporem se sytou spokojeností a lhostejností efemérního života bez vyšších perspektiv.

Kniha básníka, esejisty, překladatele a editora Vladimíra Janovice přináší výbor z jeho díla esejistického. Je členěna do tří částí. První přináší eseje a studie o obecných otázkách básnictví (např. Báseň jako přesah, Od slova k básni, Autenticita jako problém, Poezie kosmu – kosmos poezie, Věštkyně z Én-dóru), druhá část je věnována české poezii a kultuře (např. K. H. Mácha, J. Karásek ze Lvovic, M. Bieblová, L. Stehlík, H. Bonn, F. Hrubín, J. Pištora, K. Kosík, J. Suk, V. Holub), třetí – nejrozsáhlejší – část je věnována dílům básníků italských (Michelangelo, E. Montale, S. Quasímodo, S. Penna, L. Sinisgalli, P. P. Pasolini), anglických (R. Brooke) a francouzských (S. Mallarmé). Janovic je esejistou přesného myšlení a výrazu. Jeho eseje jsou důležitou součástí českého myšlení o poezii.

Reportáž o nejvýznamnější a nejpočetnější odbojové organizaci mladých na konci druhé světové války na území Čech a Moravy, o komunistické revoluční skupině Předvoj. 28-047-68