Protagonistou je stavbyvedoucí, který má na starosti rekonstrukci památkového objektu. Potýká se při své práci s všeobecnou neochotou, nepořádkem a nesmyslnými předpisy. Je pokládán za podivína. V práci se mu daří nalézt radost z díla, které se podařilo a o kterém je přesvědčen, že navazuje na odkaz předků.
Začít úplně znovu. Bez občanky i mobilu. Kdesi u vlakových kolejí, daleko od lidí. Sám si vše vybudovat a postavit. Jde to – ale musíte mít kocoura Roura! O „člověku“ a jeho pozoruhodném chlupatém příteli psal Ondřej Vaculík v letech 2016–2021 na pokračování do dvouměsíčníku Listy. Nyní si můžeme přečíst příběh v celku,doplněný o rozsáhlou poslední kapitolu Jak to bylo s Rourem dál, vysvětlující dovětek a 11 kreseb autorova bratra Jana Vaculíka. „Kocour otevřel jedno oko, protáhl se a otevřel oko druhé, muž vyndal z batohu kočičí konzervu a pro sebe chleba a mazací sýr. Tím, že tomuto místu, které na plánu velkoměsta nemá ani název, protože všemu uniklo, přinese s kocourem vzmach, byl si už jist...“
Cena Bohumila Polana Působivost textů Ondřeje Vaculíka se opírá o vše prostupující sebeironii, která spolehlivě znemožňuje, aby se morálka zvrhla v moralizování. Tak je možno řadu šestnácti povídek knihy Jablko přešlé mrazem nazvat tragédií neschopnosti, pantomimou nedomluvy, dramatem únavy, fraškou podnikavosti, hrou víry s láskou, se zpěvy a tancem v redakcích. Místo je nejednotné. Čas — asi dvacet let boje za zítřky lepší včerejšků. Jednota děje — vždy stejná cesta za opravou něčeho, co se porouchalo. K opravám staveb, poměrů i vlastních vztahů nosí hrdina těchto próz brašnu obtěžkanou směsí lejster, vercajku, rozečtených novin. Kdysi dávno do ní vložil i jablko, ale když je na konci knihy ze dna vyloví, ztratí na ně chuť. Jablko je přešlé mrazem... (Alena Zemančíková)
Humorná kniha popisující krátkou kariéru Alberta Voříška na referátu sociálních věcí. Mladý hrdina plný ideálů je připraven z plných sil pomáhat všem sociálně potřebným a stát se pevnou součástí zdravého pracovního kolektivu, v němž se třeba postupně vypracuje na nejvyšší posty. Místo toho musí pod vedením olbřímí Boženky a poté zmateného Sv. Jebala v kolektivu hašteřivých čarodějnic odolávat agresivním atakům permanentně nervózních zdravotně postižených seniorů a přitakávat zástupcům menšin, jak jsou důležití. Zásadní změnu nepřinese ani změna klientely – také kriminálníci nejsou připraveni ocenit jeho snahy. Z posledních sil zorganizuje tábor pro děti sociálně potřebných, kde se dějí věci volající po vraždě či sebevraždě. Přežije a naštěstí neskončí ani ve vězení. Albert Voříšek pochopí, že kariéra sociálního úředníka není pro něho – raději umečené kozy, než tato božská klientela! Kdo prošel podobným prostředím, ví, jak málo se všechny zdánlivě neuvěřitelné popisované příběhy liší od reálné praxe. Pak ten smích přechází.