Georg Picht entwirft eine Geschichte der Vernunft und der Wahrheit im Horizont einer absolut gesetzten Gegenwart. Er gewinnt dem philosophischen Denken die Offenheit der Zeit ab und begründet in diesem Horizont sein Verständnis von Vernunft und von Verantwortung.
Kniha nemeckého filozofa, teológa a pedagóga Georga Pichta (1913 – 1982) Pojem prírody a jeho dejiny zahŕňa podklady rovnomenného prednáškového cyklu, ktorý Picht predniesol v akademickom roku 1973/74 na Univerzite v Heidelbergu. Jej východiskom je radikálne formulovaná téza: Veda, ktorá ničí prírodu, nemôže byť pravdivá. Skúmaním dejín „pojmu prírody“, teda spôsobu, akým európsky človek myslel a myslí prírodu, sa Picht pokúša objasniť, ako sa novoveká veda konštituovala a ako sú nielen v jej neuváženom aplikovaní, ale už v jej jadre obsiahnuté hrozby, ktorých dôsledkom je súčasná deštrukcia prírody a životného prostredia. Predslov Carl Friedrich von Weizsäcker.
Aus dem Inhalt 1. Vorverständigung über das Wesen der Kunst 2. Die Phänomenalität der Kunst 3. Kunst im Zeitalter der Krise der Metaphysik 4. Versuch einer Propädeutik der Kunst 5. Mythos
Knížka, která s ohledem na téma dějin zkoumá tradované koncepce zkušenosti a času, je původně přednáškou z r. 1957 určenou pro dialog mezi teology a fyziky. Picht v ní vychází z pojmu zkušenosti zejména u Aristotela, aby poté ukázal, jak je i koncepce objektivní zkušenosti v novověké vědě stále zakořeněna v tradici řecké ontologie. Rozborem Kantova pojetí zkušenosti a času ukazuje, jak je také zde — stejně jako v aristotelské koncepci zóon logon echon — člověk pochopen vposled nedějinně. Pichtovi jde o překonání negace dějin spojené s touto tradicí: zkušenost dějin nelze vtěsnat do takových forem zkušenosti, v nichž se skutečné dějiny potlačují. Odtud pak vzniká také potřeba nového pojetí času a pravdy — čas už není reprezentací bytí, ale je sám bytím, které zpřítomňuje nastávající budoucnost, a pravda už neznamená zachycení toho, co je stále a mimo čas, ale sama má dějinnou povahu.