Pavel Baroch Livres

Mimořádně silný, mnoho let utajovaný příběh Hany Kleinové z terezínského ghetta. Pohnutý osud své maminky vypátral až po desítkách let její syn Frank Frištenský. Potomek slavného zápasnického rodu, který žil mnoho let ve Spojených státech, si po smrti maminky uvědomoval, že v jejím životě zůstává bílé místo, o němž nikdy nemluvila. Jako čtrnáctiletá Hana Kleinová přijela i se svou rodinou do terezínského ghetta, odkud se po válce vrátila jako sirotek. Jak se jí na místě strachu a smrti podařilo přežít? Co tam zažila? A proč o tom svým dětem odmítala vyprávět? A tak začal Frank po osudu maminky pátrat. Několik let sbíral podklady v Česku, USA i Izraeli. Podařilo se mu objevit ženy, které jeho mámu z Terezína znaly, nebo s ní dokonce bydlely na jednom pokoj. Ze vzpomínek přeživších a z nalezených dokumentů pak poskládal ucelený obraz matčina života v ghettu, včetně nejhlubších tajemství.

Příběh Jiřího Fišera, který jako osmiletý přežil Osvětim i zvrácené pokusy Doktora smrti. Před tři čtvrtě stoletím přijeli Jiří a jeho dvojče Josef do Osvětimi. Malí kluci vystupovali z nacpaného dobytčáku a klopýtali přes koleje. Ještě nevěděli, že se dostali do skutečného pekla na zemi. Ale po prvních okamžicích, poté, co kolem sebe onu osudnou noc v květnu 1944 viděli, tušili, že bude zle, a že to bude mnohem horší než v Terezíně. Maminka a sestra Věra skončily o pár měsíců později v plynové komoře. Zemřel rovněž otec, i když v jiném koncentračním táboře. Jirka s Josefem měli větší štěstí – vlastně štěstí v neštěstí. Vybral si je Josef Mengele, přezdívaný Doktor smrt, pro své zvrácené experimenty. Bratři na vlastní kůži poznali, jak tenká byla tehdy hranice mezi životem a smrtí. V osmi letech. Přežili. Dočkali se osvobození a vrátili se domů. Sedmdesát pět let po osvobození Osvětimi vypráví Jiří Fišer svůj příběh.

Dá se před mocným nepřítelem utéct? Pokud ano, jak daleko je nutné utíkat, aby byl člověk v bezpečí? Záleží na tom, jak mocný je zmíněný nepřítel. Ať to však vezmeme z jakékoliv strany, utíkat se nedá věčně. Nepřítele je možné porazit pouze tehdy, zjistíme-li, kde je jeho slabé místo. Tajemní přátelé mladého rikha z Hobaru to vědí a nasměrují jeho kroky k cíli vzdálenému přes tisíc mil, ukrytému za pásem severních horských velikánů, kam noha orwařana ještě nikdy nevstoupila. Jméno kouzelnického učně Tirina se stává slavným, avšak málokoho by při pohledu na mladého rikha, sedícího dennodenně v chalupě mistra Světlana nad hromadami knih napadlo, že právě on je čarodějem, o kterém se poslední týdny tolik hovoří. Kdo ví, jestli by se mu přece jen nezalíbilo vyhřívat se na výsluní slávy? Nebyl čas, podrobit jej takové zkoušce. Temný mág, Karmelin Lauros, je příliš mocným protivníkem na to, aby bylo bezpečné zůstat v Orwaru. Již podruhé opouští Tirin nejen rodnou vesničku Hobar, ale i Orwarské knížectví a vydává se s přáteli na daleký sever odhalit tajemství města Bórviku.

Příběh starého, vínu a samotě holdujícího muže, kterého z letargie vyruší znepokojivý vzkaz, který mu připomene jeho minulost. Tato zpráva ho vyžene, navzdory propasti času, na cestu za kdysi známou vůní magie, kterou již deset let nepoužil. Události kolem tajného spolku, jehož byl členem, se zdají být velmi spletité a není jasné, kdo je přítel a kdo mu jde po krku. 1. vydání.

Člověk může mít nepřítele dříve, než se naděje. Nemusí o nic takového žádat, nemusí si nic takového přát, nemusí o tom dlouho dokonce ani vědět. Co se přihodí, není-li takovým nešťastníkem člověk, ale hobarský rikho – navíc učeň známého mistra ohnivé magie? Jistě nic, co by bylo možné zažívat každý den. Příběh Tirina a jeho přítele Akata, vás zavede do prostředí světa Ghlarenu, kde se nosí u pasu meče, šlechtici používají svých letitých výsad a magie ještě nebyla zapomenutá. Tirin už dlouho přemýšlel, kdy jej mistr pošle konečně na zkušenou a najednou ta chvíle přišla a stalo se to jinak a rychleji, než Tirin i jeho mistr předpokládali.

Deset tisíc kroků je asi sedm a půl kilometru. Může to být samozřejmě o něco více, ale také o něco méně. Záleží, jak rychle jdete, jestli kráčíte po rovině, do kopce, z kopce. Není to vlastně žádná extrémní vzdálenost. Ani ne hodina a půl. To člověk urazí raz dva. Co si to ale zkusit každý den? Od pondělí do neděle? Sedm kilometrů. Vždyť to přece není tak daleko. Každý den 10 000 kroků. Nejen, když je volno. Den co den. I když je třeba takové horko, že ani mouchy nelétají. Nebo když mráz zalézá za nehty. Nebo když prší. Nebo když na chůzi nemáte právě náladu, prostě se vám nechce, nemáte chuť Zažil jsem to milionkrát. Ale pokaždé jsem to překonal. Pokaždé jsem šel. A dal jsem těch svých 10 000 kroků. Každý den. Týden co týden. Měsíc, co měsíc. A jdu dál. Od té doby jsem nebyl vážněji nemocný, nezadýchám se a zhubnul jsem 15 kilo. Třeba tato kniha někoho inspiruje, aby také začal chodit. Ostatně je to ten nejpřirozenější pohyb, jak říká nejeden odborník. Chodit může vlastně každý, pokud mu to zdraví umožňuje. Chodit se dá v každém věku. A také kdekoli. Ve městě, v lese, na louce, ale třeba také ve vlaku nebo dokonce v letadle. Jeden krok, dva, sto, tisíc, deset tisíc... Je to fajn pocit, když máte splněno. Držím vám palce! Třeba se někde potkáme