Mahmúd Darwíš Livres

Sbírka esejí jednoho z největších moderních arabských básníků Mahmúda Darwíše poskytuje intimní vhled do emocí spjatých se ztrátou domoviny a do života, jejž mnohým vymezily zdi okupace.

Výbor z tvorby palestinského básníka, který je poznamenán utrpením a křivdou, je však i zdrojem povzbuzení pro všechny milovníky odvahy a krásy básnického slova.

Význam poézie Mahmúda Darwíša možno odvodzovať z ocenení jeho krajanov, ktorý o básnikovi hovoria ako o „národnom básnikovi Palestíny“ alebo o „hlase palestínskeho ľudu“ a Darwíšove básne neraz zhudobňovali a prijímali ako svoje protestné piesne a hymny. O mnohom svedčili vypredané štadióny alebo štátny pohreb s príhovorom prezidenta Palestínskej samosprávy, keď básnik vo veku 67 rokov zomrel po operácii srdca. Darwíš však násobne prekonáva dôležitosť svojho pôvodu, hoci všetko, čo písal, sa spájalo s jeho vlasťou. Palestína a jej historická skúsenosť z neho urobila básnika, ktorý svoje osobné a individuálne pohnútky odvodzoval od spoločného a verejného diania. Bol rovnako politickou aj kultúrnou osobnosťou, patril k hlavným autorom palestínskej deklarácie nezávislosti (1988) a jeho poézia, najmä v začiatkoch, pripomína palestínsku realitu od roku 1948 a jej historické míľniky (izraelskú inváziu do Libanonu, masakre, prvú intifádu a ďalšie). V Darwíšovej poézii 70. a 80. rokov 20. storočia prevládala spoločná skúsenosť Palestínčanov, postupne sa však jeho básnická tvorba stávala čoraz osobnejšou a od polovice 90. rokov, najmä od zbierky Prečo si nechal koňa samotného (1995), sa privátnosť stáva básnikovou charakteristickou črtou. Odráža sa v nej nielen dočasné vzdialenie sa od politickej angažovanosti (odstúpenie z výkonného výboru Organizácie pre oslobodenie Palestíny, 1993), ale prináša aj nové estetické impulzy. Bez ohľadu na to, či bola v popredí nadosobná, národná otázka, alebo autorova súkromnejšia tvár, takmer vždy sa na viacerých úrovniach zachytávajú témy identity a exilu, ktoré sú podľa básnika nielen osobnou cestou (so zastávkami v Galilei, Moskve, Káhire, Bejrúte, Tunise, Paríži, Ammáne a Ramalláhu), ale aj – a najmä – stavom mysle. Tri desiatky Darwíšových básnických kníh a ich početné preklady sú svedectvom toho, že námety z osobného života a osud ľudí, ktorým bol vzatý domov, nachádzajú vo svete veľkú odozvu. Nepochybne je to tiež zásluhou autorovej schopnosti zachovať v básňach podstatné znaky arabskej poézie: emotívnosť, bezprostrednú skúsenosť, nasýtenú obraznosť, vypätie básnikovho subjektu, ktoré zjemňuje lyrizmus, tak ťažko opísateľný, a predsa zreteľne pociťovaný v každej myšlienke i vete.

Der 1941 in Birwa (Galiläa) geborene Darwisch galt ab Mitte der 60er Jahre als herausragender Vertreter der palästinensischen Widerstanddichtung und wird bis heute als die poetische Stimme seines Volkes genannt. Er starb 2008. Der Gedichtband "Warum hast du das Pferd allein gelassen?" wurde vom Autor selbst als sein liebstes Werk bezeichnet.

Machmud Darwisch gilt als der bedeutendste palästinensische Dichter der Gegenwart. In seinem Prosawerk 'Ein Gedächtnis für das Vergessen' schildert er in einer dichten, poetischen, mitunter auch zynischen Sprache einen Tag im August 1982 in Beirut, während der israelischen Belagerung, die die Vertreibung der Palästinenser aus der libanesischen Metropole zum Ziel hatte. Schon der Tagesbeginn ist schwierig. Während eines Bombenangriffs kocht er sich unter Lebensgefahr trotzig Kaffee, bevor er sich in die verwüsteten Strassen der Stadt hinauswagt. Sein Gang wird zu einer Reise ins persönliche und kollektive Gedächtnis. Reflexionen über das Schicksal der Palästinenser, die Stadt Beirut, das Fremdsein und das Exil, Erinnerungen an die Liebe zu einer jüdischen Frau, an die Zeit im Gefängnis vermischen sich mit Träumen, Begegnungen mit Dichterkollegen, Schilderungen der sich überschlagenden Ängste zu einem vielschichtigen, meisterlich gefertigten Text von grosser künstlerischer Kraft.

Das Wesentliche ist, dass ich einen Weg vom Relativen zum Absoluten gefunden habe; einen Ausgangspunkt, um das Nationale ins Universelle zu transformieren, damit Palästina sich nicht auf Palästina beschränkt, sondern seine ästhetische Legitimität in einem viel weiter gefassten menschlichen Raum begründet. Mahmoud Darwisch gilt auch nach seinem Tod als bedeutendster palästinensischer Schriftsteller. In fünf Gesprächen mit arabischen und israelischen Schriftstellern verfolgt er seinen Lebensweg zwischen Literatur und Politik: seine Kindheit, die Vertreibung 1948, die Jahre des „inneren Exils“ in Israel, seine literarischen Anfänge, das Exil in Kairo, Beirut, Tunis und Paris, seine Zeit in der PLO und schließlich seine Rückkehr nach Palästina. In einfühlsamer poetischer Sprache vermittelt das Buch ein aktuelles Zeugnis der vielfältigen Facetten palästinensischer Identität und bietet informative Einblicke in die Hintergründe des israelisch-palästinensischen Konflikts sowie mögliche Friedenslösungen. Neben den Gesprächen enthält das Buch eine Auswahl von Darwischs Gedichten. Das Vorwort stammt von Hassouna Mosbahi, während Nathan Zach ein Nachwort verfasste. Darwisch (1941-2008) wurde in Galiläa geboren, lebte im Exil und war seit 1986 Mitglied im palästinensischen Exilparlament. 1996 kehrte er nach Palästina zurück und galt viele Jahre als Anwärter für den Literaturnobelpreis.