Jakub Čechvala Livres

Sokolové v úboru antických Řeků soupeří roku 1912 s Peršany u Marathónu na letenském sletišti. Josef Svatopluk Machar, Jaroslav Vrchlický a další čeští literáti ve svých dílech nechávají harmonické, jasné a uměřené Řecko zastínit smyslný, v orgiastických symposiích se utápějící Řím. A název pro divadelní střevíc, kothurn, synekdochicky odkazuje k tragickému divadlu jako takovému či k divadelnímu umění vůbec. Když se v průběhu 19. a na počátku 20. století utvářela česká národní kultura, jedním z fenoménů, k nimž se obrozenští buditelé národa vztahovali, byla i řecko-římská antika – či lépe řečeno dobově podmíněná představa o ní. Tato kniha na různých příkladech ze života tehdejší české společnosti ukazuje, že „obrozenecká antika“ byla kulturním konstruktem sui generis, který dodnes často nepostřehnutelným, o to však zásadnějším způsobem ovlivňuje současné chápání antiky a jejího místa v české kultuře.

Odysseus v básni Josefa Lederera tímto veršem předznamenává téma celé knihy, kterým je recepce antické mytologie v českém prostředí od středověku až po 20. století. Autoři jednotlivých kapitol na příkladech z historiografické, krásné či překladové literatury, výtvarného umění, divadla nebo školství ukazují, že antické mýty v české kultuře po staletí fungují jako bezpečná projekční plocha, na kterou je možné promítat zcela aktuální významy. Ty mohou být nacionálně podbarvené, jak ukazují kapitoly o antickém základu mýtu slovanské demokracie a o staročeském překladu Trójanské kroniky. Nebo se může antický mýtus stát „bílým koněm“, který do národní kultury pronáší ideologicky nevhodné obsahy, jak to popisuje Martin C. Putna na příkladu katolické literatury. Řecko-římská mytologie je v knize představena jako veřejně sdílený archiv, jehož materiál je k dispozici pro další použití, přepisování a reinterpretaci.

„Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci, který je si vědom své vratkosti a svých nedostatků,“ pronesl svého času Ferdinand Stiebitz o papyrovém fragmentu Sofokleova satyrského dramatu Slídiči. „Troskami“ antických dramat se v našem prostředí nejsoustavněji zabýval všestranný klasický filolog Zdeněk K. Vysoký (1903–1979) a jedním z cílů této knihy je alespoň částečně splatit dluh této významné a z politických důvodů upozaděné postavě české klasické filologie. Po úvodním představení Vysokého a po uvedení do zákrut textové tradice řecké tragédie se čtenáři mohou poprvé uceleně seznámit s málo známými torzovitě dochovanými antickými dramaty, jak je na základě svých a jiných rekonstrukcí Zdeněk K. Vysoký přeložil.