Táňa Nálepková Livres

Na lidi občas padne deprese. Ti osamělí, bez lásky, a ti s existenčními problémy bývají postiženi častěji a hlouběji. Rozvedená Julie se dvěma dorůstajícími potomky balancuje nad propastí nouze a má pocit, že tíhu dlouhotrvající nepřízně osudu už není schopná unést. Ve chvílích propadu a bolesti se cítí jako trosečník na pustém ostrově a zdá se jí, že by snad bylo lepší takový mizerný život vzdát. Už ví, že racionální cesta z tohoto stavu neexistuje. Jenže svého pozemské ráje hodlá dosáhnout stůj co stůj, chce zase jednou dosáhnout prachobyčejnou lidskou lásku a normální radost ze života. Tento příběh by se mohl stát zdrojem energie pro ty, kteří také hledají ráj, neboť i oni budou nakažení chutí utkat se s samotným peklem a zvítězit.

O Světlaně Nálepkové, herečce a zpěvačce, se můžete dozvědět mnohé, ať už o ní víte málo nebo hodně. Tato kniha je výjimečná a rozhodně stojí za přečtení. Ponoříte se do fascinujících příběhů o kozácích, Cikánech a hrdinech v jejím rodokmenu, o bacilu v mléce a hrozící mongoloiditě, žralocích v záchodové míse, a pádu ze žebřiňáku. Dozvíte se o kuřecím právu, krysách v dopisech, výchově učitelů šokem, a o evangelickém pastorovi ve vaně. Kniha přináší i příběhy o orientálních výchovných metodách, eroticky završeném Medvídkovi Pú, a kariéře v zarytém mlčení. Narazíte na tajemství s přítelkyní, která vstala z mrtvých, na Smetanu a vlezlé policejní knírače, a na supí slety. Kromě toho se zde objevují témata jako vliv tání na šoubyznys, hladová zrzečka, revoluční zpoždění, a dokonce i naháči v Údolí smrti. Kniha se dotýká českého divadelního bojiště, podivného dědictví, a vlivu zemětřesení na srdeční sval, přičemž vás provede mnoha podivnými a fascinujícími situacemi.

Co asi může nabídnout kniha s naléhavým upozorněním Ještě hnusnější než běžná kniha o lásce! v podtitulu? Příběh navazující na předchozí díl nazvaný Zabít draka má k sladkobolné selance opravdu daleko… Hrdinka tohoto vyprávění, která se v normalizačním bezčasí sedmdesátých let zoufale upínala na vidinu společného života se svou velkou láskou, Jugoslávcem Mirem, nakonec kapituluje. Po krátkém vztahu a kvapné svatbě se svým bývalým spolužákem, čerstvým zootechnikem, se ocitá v panelové bytovce na středočeské družstevní vesnici. Zdevastovaná příroda, nekulturnost, absence vřelých lidských kontaktů a duchovních podnětů, smysl postrádající práce v maloměstském muzeu, nedostatek nejběžnějšího zboží, k tomu starost o dvě malé děti a manželství propadající se do stále hlubší krize… to je skutečný obraz vysněného ráje. Pro Máju se život na vsi stává žalářem, ze kterého není úniku, protože stejně jako její matka nemá ani ona odvahu od nemilovaného muže odejít. Dobrému konci nenasvědčuje vůbec nic. Jenže Mája podvědomě tuší, že naděje na řešení, na svobodu, existuje. Ve chvíli, kdy se konečně rozhodne pro soukromou revoluci, padá i totalitní režim. Obcování muzejního znalce je tak dramatickým příběhem velmi nepovedeného manželství ve velmi nepovedené době, dotahujícím sugestivní obraz soukromé i společenské apatie až do listopadových dnů roku 1989.

Je potřeba napsat zamilovaný trhák pro ženy a zavděčit se poptávce trhu … a konečně zbohatnout, přemítá smutně nad čistým papírem středoškolská profesorka Julie. A tak se nerada, místo vážné umělecké tvorby, pouští do psaní komerčního kýče. Podle zákonů literárního braku nechává autorka hlavní hrdinku nejdříve vybřednout ze skromného učitelského života a udělat závratnou kariéru dobře placeného poradce v exkluzivním prostředí nadnárodního automobilového koncernu, poskočit na společenském žebříčku mezi vybranou elitu a ocitnout se nadosah opravdového blahobytu (počítaje v to samozřejmě i zcééééla výýýjimečný sex), jenže v rozporu s brakovým schématem, začne mít hlavní představitelka plné zuby své závratné kariéry, loajálního pitvoření a podřízení se pochybným technokratickým idejím, a než by prodala svoji duši a přijala cizí bůžky, vzepře se, a je okamžitě vrácena tam, odkud vyšla. Cvičebnice praktického bytí je rychlým a velmi čtivým vyprávění plným vtipné nadsázky, pozitivních i destruktivních vášní, tvrdé sebeironie a úsměvného skepticismu. Je skutečným příručním praktikem, jak na cestě k lásce a spokojenosti nepodlehnout nepříznivým okolnostem a nepřijít o víru v lepší příští.

Velký příběh velké lásky ne nepodobný příběhu Romea a Julie… jenže místo ve Veroně se odehrává v deformované atmosféře normalizovaného Československa druhé poloviny sedmdesátých let. Doba lásce studentů Máji a Jugoslávce Mira nepřeje, proti jejich svazku jsou i obě rodiny, které se kvůli nějakému romantickému poblouznění svých dětí nehodlají dostat do konfliktu s režimem. Oba zamilovaní ale věří, že se jim podaří vybudovat harmonickou rodinu a hezký domov. Vyvzdorované štěstí je skoro na dosah… jenže Miro odjíždí vydělat nějaké peníze do začátků. Léta ubíhají, termín svatby se neustále posouvá, z jasně načrtnutého obrazu společného života je jen spousta dopisů a hromádka fotografií. Mája je unavená ubíjejícím čekáním a podrážděným dorážením rodičů. Vít, kterého potká náhodou na jednom večírku, jí nabízí možnost změny: chce se ženit, a hned. Mája se musí rozhodnout. Kniha končí svatbou. Jde jen o to, jestli svatba vždy představuje happy end…

Milovat po česku jsou tři povídky o vztazích mezi českými ženami a jejich cizokrajnými milenci, tři dramatické příběhy plné emocí a vášní o tom, jak jedna ke štěstí přišla - nebo lépe - jak přijít mohla a nepřišla. Obsah knihy lze také postihnout několika základními body: Věříme v pohádky Život nás dennodenně vracído reality My stále věříme v pohádky Je stále potřeba věřit v pohádky Autorka si tu nebezpečně lehce zahrává s tabuizovanými tématy: s mužskou odvahou a ješitností, ženskou nepokorou a nezávislostí, a dokonce i s nacionálními pnutími. Klidně bychom mohli říci, že se nevážně zaobírá problémy do jaké míry je svět globalizovatelný a kde se pokus o glajchšaltaci světa beznadějně zasekne na něčem neuchopitelném a nepopsatelném. I když nás autorka přesvědčí, že láska nezná hranic, zároveň jasně dokáže, že globalizace je zcela nemožná a dokonce vyloučená, neboť se nutně zasekne v posteli. Pohádky se špatným koncem jsou vtipným čtením, vše je zde viděno z nadhledu a s notnou dávkou sebeironie a nadsázky

Scénář provinčního příběhu je na malé ploše zahuštěný tragikomický příběh dvou rozvedených a subjektivně velmi osamělých žen ve středním věku, Julie a Marie, které řeší otázku, jak dál a úspěšněji životem. Kniha je napsána netradičním způsobem rychlých filmových střihů a má evokovat scénáristovu práci nad rozpracovaným příběhem. Zaujme úsporností slov, střídmostí, smyslem pro zkratku, rychlým spádem vyprávění, bizarními barevnými obrazy a dobře načrtnutými konturami vedlejších postav. Autorka svým smyslem pro humor, nadsázku a gag, svojí tvrdou sebeironií a skepticismem, střídajícím se s vírou v dobrý konec, čtenáře střídavě rozesmutní a vzápětí zase hlasitě rozesměje. Scénář provinčního příběhu byl v roce 1999 oceněn Literární cenou Knižního klubu.

Tři zamilované pohádky, nebo snad tři naděje na pohádkový příběh, končící neočekávaným rozuzlením, možná trochu andersenovsky, ale v každém případě tři dramatické příběhy, plné emocí a vášní, o tom, jak jedna ke štěstí přišla – nebo lépe – jak mohla přijít a nepřišla.