Bohuslav Balbín z. Vorličné Livres

ak se díval barokní učenec na přírodu, jak se liší Čechy na počátku baroka od těch dnešních a obstojí tehdejší přírodovědné poznatky ve světle moderní vědy?Odpovědi na tyto otázky může čtenář hledat v první knize Rozmanitostí z historie Království českého, která vůbec poprvé vychází jak s původním latinským textem, tak i s úplným českým překladem a odborným komentářem. Český barokní autor a jezuita Bohuslav Balbín (1621-1688), veřejnosti známý spíše jako dějepisec a obhájce českého jazyka, v tomto spisu poutavě líčí polohu Čech, jejich povrch, vodní toky, léčivé prameny, nerostné bohatství, nejrůznější kuriozity, ale také rostliny a živočichy. Dílo je cenné také tím, že jeho autor nečerpal pouze z dostupné literatury, nýbrž i z dobového vyprávění a často i z vlastních pozorování. Přeložil Jiří A. Čepelák a edičně připravil Stanislav Komárek.

Der Briefwechsel zwischen dem tschechischen Historiker und Literaturtheoretiker Balbín und dem deutschen Pädagogen, Dichter und Dramatiker Weise bildet einen anschaulichen Beleg für den Wissenschaftstransfer in der Frühen Neuzeit über konfessionelle Schranken hinweg: Balbín war Jesuit, Weise hingegen Protestant. Ungeachtet ihrer unterschiedlichen Erfahrungswelten führten beide einen freimütigen fachorientierten Gedankenaustausch insbesondere zu Fragen der Historiographie und Genealogie sowie der Rhetorik. Weise vermittelte Balbín die Kontakte zum Kreis der collectores um Otto Mencke als Herausgeber der Leipziger „Acta Eruditorum“. Er ermöglichte ihm somit den Zugang zu einem Wissenschaftsdialog von gesamteuropäischer Dimension, in welchem er durch die dort veröffentlichten Rezensionen zu allen seinerzeit erschienenen zehn Bänden der „Miscellanea Historica Regni Bohemiae“ internationale Anerkennung fand. Die Edition enthält alle 102 überlieferten Briefe, davon 63 von Balbín und 39 von Weise.

Z průvodního spisu latinského věrně přeložil a poznámkami, jakož i životopisy Balbína a Tom. Pešiny opatřil Emanuel Tonner. Matice lidu ; roč. III. čís. 3, (běžné č. 15).

Pamětní nápis sepsal Balbín latinsky v roce 1672 a literární formou náhrobního elogia v něm podrobil ostré kritice životní cestu a působnost nejvyššího purkrabí pražského Bernarda Ignáce z Martinic, a to ještě za jeho života. Ve čtyřech fiktivních epitafech tu postupně vyslovují zdrcující soud o Martinicovi čtyři stavy Království českého. Text myšlenkově vrcholí v nápisu čtvrtém, v němž tušíme hlas autora samého, promlouvajícího ústy "vzdělanců, kolik jich zbývá po Čechách" na ochranu chudého a bezmocného lidu. Dílo upoutává stylistickou dokonalostí, vysokou kulturností, množstvím dobových reálií i vlasteneckým zaujetím. Tvoří ústrojný celek s Rozpravami z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 17.století, v nichž Balbín dotvářel své spisovatelské názory poté, kdy si definitivně ujasnil vztah ke kulturním tradicím národní minulosti, k dění pobělohorskému i k jeho perspektivám. Po latinsko-české edici a textové kritice Pamětního nápisu následuje šest dosud nepublikovaných Balbínových listů s osobitě vyjádřenými zásadami badatelské a vydavatelské práce a ukázka z díla Diva Turzanensis. Na závěr knihy připojená čast Martinicovy závěti v nejednom ohledu doplňuje Pamětní nápis a dosvědčuje jeho pravdivost. K vydání připravil a přeložil Josef Hejnic

Vlastivědné dílo největšího českého barokního historika, jezuity a vlastence. Obsahuje zeměpisný, přírodopisný i historický obraz Čech 17. století.