Pavel Jiráček Livres

Předčasně zesnulý literární vědec PhDr. Pavel Jiráček, CSc. (1955-2020) patří k špičce moderní české versologie. Kniha se skládá ze čtyř kapitol a řady barevných příloh, v nichž autor demonstruje své úvahy: jádrem je slovo v lyrické poezii, vnímání existenciálně prostorového rytmu slabik v lyrických slovech, existenciálně prostorový rytmus blízkosti v lyrických slovech. Opíraje se o řadu výroků filozofů, estetiků, „rytmologů“ apod., koncipuje Jiráček své prostorové pojetí lyriky, kde nesmí chybět reflexe o Leoši Janáčkovi, „kdo celý svůj život pozorně naslouchal projevům subjektu v řeči…“ Jiráček navazuje na pozdní úvahy M. Červenky o fikčním světě lyrické básně, opírá se také o práce Marie Kubínové a další; prostor básně spojuje s existenciální dimenzí, uvažuje o rytmu jako organizaci pohybu signifikantů, přemýšlí o vztahu rytmu a subjektu („Kolik subjektů, tolik rytmů, nebo kolik rytmů, tolik subjektů?“), láká ho existenciální prostorovost slabik v českých lyrických slovech, mluví o světlé a temné prostorovosti slabik. V jistém smyslu dominantou jeho výkladu je čtvrtá kapitola Lyrická báseň jako 2D obraz vědomí lyrického subjektu, zejména hned první část, konkrétní analýzy Dláždění 2D obrazů lyrického vědomí slabikami a slovy či slovními spojeními ve třech Hrubínových překladech Verlainovy básně Chanson d’automne.

Kniha se zaměřuje na význam a subjektivitu v lyrice a navazuje na předchozí autorovu práci o lyrickém rytmu. Zařazuje se do kognitivního proudu literárněvědného bádání a její metodologické východisko spočívá ve vnímání jakožto zakládajícím aktu subjektivity. Výzkum pohybů vnímání je realizován pomocí psychosémantických testů na skupině čtenářsky kompetentních českých mluvčích, konkrétně studentech bohemistiky. Klíčovým pojmem je Gärdenforsův konceptuální prostor, který vzniká ze zjednodušení psychologických konceptuálních prostorů. Hlavním tématem jsou podoby lexikální sémantiky českých slov a slovních spojení v hodnotové struktuře lyrické představy řízené rytmem. Autor vychází z rozsáhlého výzkumu vnímání 67 čtyřveršových lyrických představ, segmentovaných do více než tisíce slov a slovních spojení. Teoretický konceptuální prostor každé lyrické představy je indukován ze 120 psychologických konceptuálních prostorů. Struktura teoretického konceptuálního prostoru je definována pomocí dimenzí a umožňuje zkoumat podobnosti mezi jednotlivými slovy. Kniha se snaží prokázat, že tyto modelované konceptuální struktury fungují jako kognitivní struktury v lyrice, popisující vnímání a poznání lidské mysli.

Lyrický rytmus se zařazuje do kognitivního proudu vědeckého bádání, přičemž iniciátorem lyrického pohybu je hodnotový systém s hodnotovou osou. Východiskem tázání po lyrickém rytmickém bytí je eidetika vnímání. Hodnotová polarizace lyrických rytmických kvalit je zjišťována rozsáhlými psychosémantickými výzkumy, které zahrnují více než tři tisíce českých mluvčích. Tyto výsledky představují nejrozsáhlejší „mentální mapování“ pohybu vnímání českého lyrického rytmu a stávají se základem pro autorova teoretická zobecnění a konstrukty. Vnímání prověřuje platnost literárněteoretických hypotéz, přičemž se autor zaměřuje na prožívání „tělesného“ prostoru lyrického rytmu, zejména na prostorovost spojenou s pocitem úsilí. Hodnotová (rytmotvorná) osa prochází mezi subjektivním úsilím a jeho protikladem, v hodnotové komplementaritě Já a cizího Já. Práce se nezabývá druhým způsobem prožívání prostorovosti, který souvisí s objektivní prostorovostí smyslovosti a umístěním věcí ve vnějším prostoru. V lyrice se tento pohled vztahuje k problematice sémantického nasycování a „smyslového pociťování“ významů slov ve verši, přičemž hodnotová (rytmotvorná) osa spojuje pojmenování a to, co je pojmenováno.

Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), "sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já. Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008).