Čtivým způsobem předkládaná přednáška o smyslu kultury, inspirované zkušeností křesťanských osobností-umělců. Autor – ruský emigrant, žijící ve Švýcarsku a známý především fundovanými komentáři k Hegelově Estetice – se tak vyjadřuje k aktuálním otázkám své doby.
Das Werk des russischen Religionsphilosophen Iljin, erstmals 1944 im Exil veröffentlicht, bietet eine einfühlsame Darstellung der christlich-orthodoxen Seele Russlands. Es behandelt den Charakter des russischen Menschen, den orthodoxen Glauben und die prägenden historischen Erfahrungen des russischen Volkes.
Die Welt steht vor einer geistigen Erneuerung, die den Menschen zur Rückkehr zum Ursprünglichen und zur wahren Religiosität führen soll. Prof. Iwan Alexandrowitsch Iljin, ein russisch-orthodoxer Gelehrter, erlebte die Schrecken des Nihilismus und widmete sich im Exil der Erforschung von Lebenskunst und Lebensweisheit, um den Sinn des Lebens zu erkennen.
An Hegel-Kritik und Studien zur Widersprüchlichkeit seiner Lehren besteht bekanntlich kein Mangel. Was diese komplexe Analyse auszeichnet, ist die Schwerpunktsetzung auf eine sonst nahezu durchgängig übersehene und nach Meinung des Autor tiefsinnigste Spekulation, nämlich die Lehre vom Allgemeinen und vom Konkreten. Hegel wollte eine Theozidee schreiben, und zwar in der Form des Pantheismus. Aber der Pantheismus ist dazu nicht geeignet. Hegels „Gottheit“ ist ein erhabener Weltschöpfer zweiten Ranges, – um eine alte neuplatonische Bezeichnung zu gebrauchen, – ein „Demiurg“, eine schaffende Weltseele oder Weltsubstanz, welche die Grundformen ihres Lebens aus der Offenbarung Christi entlehnt hat, die als „Logos“ beginnt und als ewig schaffender „Telos“ abschließt. Aber Gott ist es nicht. Denn das Wesen Gottes bleibt über der Mühe, über dem Leiden, über dem Schicksal der Substanz in der Welt erhaben.
Kniha byla vydána v Moskvě na samém začátku roku 1918. Byla to doba málo vhodná pro zamyšlení nad hutnými problémy bytí. Nahlédneme-li do současné odborné hegeliánské literatury, zjistíme, že jméno Iljin má patřičnou váhu. Iljin nalézá v Hegelovi podporu pro nezměrnou kulturu spekulace.
Kolektivní monografie je věnována vybraným kapitolám ruského myšlení 20. století. Nejprve se zastavuje u obecných rysů vývoje ruské filosofie v průběhu minulého století, všímá si základních proudů navazujících jak na ruskou filosofickou tradici, tak na západní filosofická paradigmata; sleduje také její osudy v emigraci a za dob Sovětského svazu. Další kapitola je analýzou filosofického systému N. O. Losského. Zabývá se především gnozeologií, metafyzikou a etikou, výsledky Losského filosofie pak porovnává se současnou filosofickou situací. V následujícím oddíle je představena politická filosofie I. A. Iljina, jehož koncepce je kritická jak vůči novodobému totalitarismu, tak vůči takzvané formální demokracii. Další kapitola hovoří o filosofii pedagogiky S. I. Gessena, jehož tvorba byla vysoce ceněna v meziválečném Československu. Poslední oddíl je věnován pojetí historie u L. N. Gumiljova, spočívající v takzvané teorii etnogeneze, pokoušející se o vysvětlení vzniku, vývoje a zániku etnik.