Jelena Petrucijová Livres

Autor vymezuje tři základní přístupy k pojetí člověka, které se vyskytují v dějinách západního myšlení: esenciální, existenciální a interpretativní. V rámci každého z přístupů poukazuje na dílčí typy reflexe člověka. Jedná se buď o esencialismus spojující rodově-druhovou podstatu člověka s rozumem (teoretickým a praktickým), nebo o esencialismus spojující lidskou podstatu se smysly (nazíravými a předmětně-praktickými) a následně s přirozeností. V rámci existenciálního přístupu je na dílčí koncepce pohlíženo z hlediska principu „co nebo kdo je cílem sebepřesahu“, v němž se realizuje podstata jednotlivce. Zvláštní pozornost je věnována dílčím typům interpretativního přístupu obecně zahrnujícího hermeneutické, post-strukturalistické a post-modernistické koncepce. Autor se věnuje analýze úvah o člověku ve vybraných post-strukturalistických koncepcích.

Předkládaná monografie má dvě roviny, které se částečně prolínají, ale zároveň je možné ji i oddělit. Na jedné straně lze monografii studovat jako úvod do problematiky lidské duchovní kultury. Jejím záměrem není podat duchovní kulturu v celé její bohatosti a individuální rozmanitosti, ale naznačit základní obecné schéma, které je tvořeno jednotlivými institucionalizovanými formami. Na druhé straně má ale předkládaná monografie i hlubší filozofičtější rovinu. Na základě důsledně pojatého antropocentrismu rozpracovává určitou metafyziku a z ní vyplývající teorii hodnot.

Obecná etika je definována jako filozofická teorie, jejímž předmětem je člověk a jeho jednání z hlediska mravnosti, morálky a dobra. Tato diference podmiňuje strukturu monografie. Obsahem první kapitoly je filozofická reflexe „člověka“. Druhá kapitola je věnována mravnosti jako podstatné charakteristice lidské existence. Je zaměřena především na otázky spojené s mravní povinností, svědomím, mravní odpovědností a přesvědčením. Třetí kapitola vymezuje podstatu a funkci morálky. Morálka je definována jako společenský institut (souhrn hodnot a norem), který reguluje život ve společnosti. Etiku definujeme jako součást morálky společnosti, jako její teoretickou úroveň. Ve čtvrté kapitole je definováno morální dobro prostřednictvím etických principů. Vedle formálních principů (princip konzervatismu, princip ospravedlnění, princip obecnosti, princip ctnosti, princip relativity) se zaměřujeme na hlavní obsahový etický princip, za který považujeme princip humanismu. Formální principy stanovují, jakou strukturu by měla mít argumentace v morální oblasti. Obsahový princip vymezuje nejvyšší hodnotu, která v konečném důsledku zdůvodňuje morální dobro i konkrétní morální normy.