Jaromír Feber Livres

Monografia je rozhovorom troch autorov o ruskej filozofii, o chápaní slobody v ruskom filozofickom myslení 20. storočia. Je dialógom hľadajúcim svojho čitateľa. Rozhovorom sa kniha stáva aj preto, lebo sa v nej stretávajú v dialektickom napätí tri pohľady na dva konkurenčné prúdy ruskej filozofie. Autori sa zhodnú na tom, že ruskú filozofiu moderny je možné vnímať ako dejinne realizovaný filozofický experiment, ktorý reflektuje nielen dobové špecifiká ruskej kultúry, umenia a vedy, ale aj aktuálne trendy európskej filozofie. Ruská filozofia prekonala búrlivé časy, pričom jej spočiatku pluralitný charakter vyústil do radikálneho vymedzenia dvoch hlavných prúdov - religiózneho a materialistického. Toto dramatické a dôsledkami často tragické napätie sporiacich sa protichodných tendencií v ruskej filozofii je stále živým intelektuálnym dedičstvom. Dodnes rozoznávame vplyv obidvoch alternatívnych prúdov, ktoré si prešli cestami vzostupov i pádov, zatracovaním i glorifikáciou. Západná filozofická kultúra (ruská filozofia je jej súčasťou) je polyfonickým diskurzom s množstvom napätí a protikladov. Ako taká predpokladá rôznosť filozofických pozícií, ktoré napriek svojej odlišnosti predstavujú konečný pokus o vyjadrenie pravdy. Aby sa hodnota plurality, ku ktorej sa západná kultúra hlási, mohla reálne uskutočniť, musí sa stať filozofickým dialógom. Avšak podmienkou dialógu je slobodné uznanie partnera. Toto uznanie však nie je automatickým nárokom, je nevyhnutné si ho zaslúžiť. Autori, filozofi na Trnavskej a Sankt-Peterburgskej univerzite, pristupujú k sebe navzájom i k téme s rešpektom, v ktorom si toto uznanie preukazujú. A tak si snáď aj predkladaná monografia zaslúži pozornosť svojho čitateľa.

Das Buch untersucht philosophische Konzepte der menschlichen Freiheit, den Wert der Wahrheit und die Idee des Menschen, sowie die Unterscheidung zwischen Sakralem und Profanem. Es beleuchtet die ethischen und philosophischen Ansätze von Denkern wie L. P. Karsavin und A. F. Losev und deren Einfluss auf die slawische und insbesondere die slowakische Gesellschaft. Ziel ist es, die kulturelle Synthese und deren ethische Auswirkungen auf die Gemeinschaft zu reflektieren.

Předkládaná monografie má dvě roviny, které se částečně prolínají, ale zároveň je možné ji i oddělit. Na jedné straně lze monografii studovat jako úvod do problematiky lidské duchovní kultury. Jejím záměrem není podat duchovní kulturu v celé její bohatosti a individuální rozmanitosti, ale naznačit základní obecné schéma, které je tvořeno jednotlivými institucionalizovanými formami. Na druhé straně má ale předkládaná monografie i hlubší filozofičtější rovinu. Na základě důsledně pojatého antropocentrismu rozpracovává určitou metafyziku a z ní vyplývající teorii hodnot.

Ruská filozofia si zaslúži, aby bola viac docenená, a to pre hĺbku svojich sociálno-etických a metafyzicko-ontologických konceptov, ktoré môžu byť inšpirujúce práve v našich časoch, kedy prežívame krízu rodinných vzťahov, krízu filozofického myslenia a humánnosti. Súčasné ruské myslenie poskytuje hlboké a pritom realistické idey a môže sa stať objavnou cestou motivujúcou k premene zmýšľania na prospech jednoty, ktorá oponuje snahám po moci bez osobností, po hedonizme a pôžitkárstve, či po prehnanej erotizácii života. Ruská skúsenosť môže byť cenným prispevkom ku globálnemu očisteniu v oblasti medziľudských vzťahov.

Obecná etika je definována jako filozofická teorie, jejímž předmětem je člověk a jeho jednání z hlediska mravnosti, morálky a dobra. Tato diference podmiňuje strukturu monografie. Obsahem první kapitoly je filozofická reflexe „člověka“. Druhá kapitola je věnována mravnosti jako podstatné charakteristice lidské existence. Je zaměřena především na otázky spojené s mravní povinností, svědomím, mravní odpovědností a přesvědčením. Třetí kapitola vymezuje podstatu a funkci morálky. Morálka je definována jako společenský institut (souhrn hodnot a norem), který reguluje život ve společnosti. Etiku definujeme jako součást morálky společnosti, jako její teoretickou úroveň. Ve čtvrté kapitole je definováno morální dobro prostřednictvím etických principů. Vedle formálních principů (princip konzervatismu, princip ospravedlnění, princip obecnosti, princip ctnosti, princip relativity) se zaměřujeme na hlavní obsahový etický princip, za který považujeme princip humanismu. Formální principy stanovují, jakou strukturu by měla mít argumentace v morální oblasti. Obsahový princip vymezuje nejvyšší hodnotu, která v konečném důsledku zdůvodňuje morální dobro i konkrétní morální normy.