Historický román Malý bůh se odehrává na počátku našeho letopočtu, v době, kdy keltské kmeny byly z území dnešních Čech vytlačovány germánským etnikem. Děj románu sleduje osudy druida, keltského kněze a barda, který se narodil do bouřlivých válečných časů, v nichž se postupně rozpadá vše, co tvořilo součást jeho života.
Novela představuje antiutopickou vizi podzemního společenstva, které ve jménu přežití lidstva provádí svévolný "přirozený výběr". Třetí kniha Tomáše Hokeše (1968) se odlišuje od jeho předchozích děl, jako jsou Panáčci (2009) a Malý bůh (2004, 2008), a také od dominantního proudu současné české prózy, která se zaměřuje na osobní a historické krachy. Zatímco první dvě Hokešovy knihy sledovaly individuaci hlavní postavy a její přerod z nevinnosti do odpovědnosti, autorova novinka se dívá na konec „věku dospělosti“ z antiromantické perspektivy. Hlavním motivem příběhu je milostný vztah zasazený do současných kulis, jehož dramatický vývoj je ovlivněn existencí „neviditelné“ podzemní společnosti, tajného bratrstva, které usiluje o udržení lidského světa „nahoře“ při životě. Člověk, s jeho psychickými problémy, je v tomto plánu považován za nepřítele. Hokešova novela obsahuje krutou rovnici, jejímž vítězem je bytost „upravená“ podle temných prognostiků jako Orwell či Huxley. I když je tento skepticismus očistný, čtenář po dočtení cítí, že antiutopická fikce má až příliš blízko k realitě, v níž žijeme.
Kniha Panáčci odkazuje k existenciální nutnosti propašovat s sebou do světa dospělých dávku dětství. Jinými slovy podržet si v životě autentičnost, osobitost vnímání a myšlení navzdory otupující kultuře a unifikující civilizaci.