Stanislava Fedrová Livres

Kolektivní monografie navazuje na publikaci Město. Vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění z roku 2011. Mezioborovou perspektivu získává především díky pohledům estetika Karla Stibrala, antropologa a kulturního geografa Přemysla Máchy, kunsthistorika Petra Tomáška a historika architektury Martina Strakoše; literárněvědné uvažování o fenoménu krajiny, jež v knize převažuje, našlo svá ohniska v oblasti starší české literatury, v rámci realismu jako uměleckého směru a zobrazovací metody nebo v šířeji pojatém regionálním záběru. Úvod obsahuje přehled dosavadního domácího humanitně zaměřeného bádání o krajině, v závěru jsou hledány souvislosti mezi představenými aspekty a jednotlivými autorskými přístupy. Vedle sebe se zde mj. ocitají autoři barokní, Zeyer, Klostermann a Rais s Josefem Knapem, Květou Legátovou či Garym Snyderem, obrazy industriálního Ostravska sousedí s krajinami reprezentujícími Beskydy a Jeseníky.

Čtenář Toma Jonese se ocitá v nebezpečí, že si „srazí vaz vinou jistého popisu“, ale vypravěč jej ujistí, že tomu šťastně unikne. Autorky publikace popisy vždy četly se zalíbením, protože se jim stávaly „viditelnými“. Tato zkušenost je vedla k záměru přitáhnout pozornost k evokační schopnosti popisu a učinit jej „viditelnějším“ v literárněvědné interpretaci i školní výuce. Publikace usiluje o rehabilitaci popisu, který je v literárních analýzách často opomíjený a v čtenářské praxi podceňovaný. Děje se tak vlivem stereotypních hodnotových označení, jako je nudný popis oproti napínavému vyprávění nebo hendikepující statičnost popisu ve školním slohu. Kostru publikace tvoří kapitoly, které osvětlují popis z různých perspektiv, včetně stylistiky, naratologie a vizuálních studií. Poetika popisu, ilustrovaná analýzami klasické i současné prózy, se mění v estetiku, zaměřující se na podmínky a procesy čtenářského vnímání. V centru pozornosti jsou pojmy vizualita a vizualizace, jejichž výklad vytváří vazby k vizuálním uměním a potřebu chápat poetiku jako intermediální.

Intermedialita je dnes módní metoda, zatímco poetika poněkud vyšla z módy. Právě tyto dva přístupy však spoluautoři publikace organicky sklenují ve zkoumání příběhu, jak se realizuje v jednotlivých uměních a médiích nebo v jejich vzájemných vazbách. Sledují tak například proměny renesančního příběhu Beatrice Cenci v evropské a americké literatuře a výtvarném umění či v nedávném Lynchově filmu Mulholland Drive nebo posuny v seriálových verzích adaptacích klasických (např. Dickensových) děl, k nimž dochází v závislosti na vývoji televizní technologie či změnách požadavků veřejnoprávní televize. Mezioborový přístup kombinující vědění a metody dějin umění, literární a filmové vědy či mediálních studií však neznamená, že kniha je určena jen zástupcům těchto oborů - její autoři se snažili psát tak, aby oslovili nejen ty, kdo hranice oborů překračují, ale šíře i ty, kdo se prostě zajímají o výtvarné umění, literaturu, film - a v televizi se jen nedívají na obrázky, ale přemýšlejí, jak asi bude vystavěn další díl seriálu...

Tento svazek sborníku ze IV. kongresu světové literárněvědné bohemistiky se pokouší odpovědět na následující otázky: Je intermedialita jen dalším módním neologismem, bez kterého se obejdeme? Anebo umožňuje popsat a interpretovat proměny vztahů mezi jednotlivými uměními, a představuje tak pro literární vědu skutečnou výzvu? Intenzivní bádání nejprve v německé a posléze i anglosaské jazykové oblasti stihlo v posledních zhruba dvaceti letech dospět od dílčích studií k syntézám a typologiím, zatímco v českém kontextu stojíme prakticky na začátku. Studie českých i zahraničních bohemistů a badatelů ze spřízněných oborů (dějin umění, estetiky, hudební vědy, filozofie) obsažené v tomto sborníku se věnují analýzám překračování mediálních hranic jak v rámci autorských poetik, tak uvnitř individuálních děl i mezi sémiotickými systémy: problematice filmové či rozhlasové adaptace literárních děl, komiksu, ekfrázi a dalším tematizacím výtvarného umění nebo hudebních motivů v literatuře, vztahu dramatu a divadelní realizace nebo reprezentaci skutečnosti či postupů jiných médií v literárních textech.

Hrdina proslulého Lodgeova univerzitního románu Morris Zapp tvrdí, že vědecké konference jsou tu proto, aby udržovaly akademický provoz a poskytovaly příležitost k zábavným setkáním. Otevřené společenství začínajících bohemistů a slovakistů z Čech, Slovenska, Polska a dalších zemí už od roku 2002 toto stanovisko na setkáních pražského Ústavu pro českou literaturu AV ČR pravidelně prověřuje. Dospělo mezitím k závěru, že konferenční jednání jsou neméně užitečnou příležitostí zamyslet se například ve srovnávací perspektivě nad obrazem dějin v obou spřízněných literaturách, nad vývojem žánrů, nad možnostmi, jež literatura poskytuje k zachycení naší zkušenosti času a prostoru, nebo nad tím, jakou inspiraci nabízí literárněvědnému bádání - a nejen jemu - dílo a osobnost Vladimíra Macury. K jeho sémiotickým pracím i lidskému odkazu se sborník vybraných studentských prací z let 2002-2009 přihlašuje i svým titulem. (výběr příspěvků ze studentské literárněvědné konference 2002-2009 Stanislava Fedrová, Alice Jedličková (eds.))

Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky (svazek 1)