Nikolaj Savický Ordre des livres

Vydala Západočeská galerie v Plzni, p. o., u příležitosti stejnojmenné výstavy, konané v Západočeské galerie v Plzni ve výstavní síni „13“. Obraz legendárního pražského parníku Primátor Dittrich od Josefa Šímy dosud figuroval pod názvem Parník na Seině. Jiný Šímův pražský parník zase najdeme pod titulem Z Marseille. Vltavská paroplavba totiž zmizela z obecného povědomí tak dokonale, že slavná plátna, která ji zachycovala, často nebyla správně identifikována a dostala zavádějící názvy. Výstava a publikace Plnou parou vpřed! Lodě a plavba v českém malířství 1850–1950 uvádějí špičková díla Antonína Chittussiho, Jakuba Schikanedera, Josefa Šímy, Karla Holana, Václava Bartovského, Otakar a Mrkvičky, Bohumíra Matala či Kateřiny Černé poprvé do relevantního a mimořádně zajímavého historického kontextu.

Nová kniha, kterou připravilo Národní zemědělské muzeum ve spolupráci s Ústavem ekonomiky a managementu VŠCHT v Praze, představuje zcela nový pohled na fenomén stavby dřevěných nákladních lodí v jižních Čechách ve středoevropském kontextu. Dosud byly jihočeské "šíferny" spojovány takřka výhradně se staletým dovozem rakouské solido Čech a její dopravou z Českých Budějovic do Prahy. Nález vraku typického vltavského šífu z poloviny 19. století v řece Havole v Berlíně však nyní ukazuje, jak významný byl v té době export nákladních lodí z Čech nejen do Saska, ale i do Polska, kde se lodím postaveným v jižních Čechách říkalo "berlinka". Okolo poloviny 19. století se z Čech vyváželo od tří do šesti set velkých dřevěných nákladních lodí ročně a celkově tento export přesáhl deset tisíc kusů. Kniha Jiřího Svobody a Nikolaje Savického, vybavená bohatým obrazovým doprovodem, edicí předpisů pro říční plavbu v 19. a v první polovině 20. století a dalšími prameny, poprvé ukazuje jižní Čechy v 19. století jako loděnici střední Evropy a vytváří tak předpoklady pro další výzkum, který může změnit pohled na hospodářské dějiny českých zemí v uvedeném období.

Úvodní část monografie se zabývá životem a dílem legendárního francouzského malíře přelomu 19. a 20. století. Ve druhé části sleduje na konkrétních příkladech vliv, jaký mělo jeho vidění světa na francouzské umění před první světovou válkou, a ohlasy jeho tvorby v české kultuře do roku 1918. V očích meziválečné avantgardy prošlo vnímání Rousseauova díla proměnou od zábavné kuriozity až po nedílnou součást geneze moderního evropského malířství. Ve třetí, závěrečné části studie uvidíme s využitím dosud neznámých pramenů, jak se nejslavnější Rousseauův obraz dostal roku 1923 do Prahy a jak se s Celníkovým odkazem vypořádali tvůrci a teoretici od Josefa Čapka přes Karla Teiga a Adolfa Hoffmeistera až po Kamila Lhotáka.

Na průmyslové dědictví můžeme nahlížet jenom jako na budovy a areály sloužící průmyslu, obchodu a dopravě, jako na stroje a vybavení, které už dávno neplní svůj účel. Zasluhují památkovou ochranu a oceníme je jako součást muzejních sbírek. Pokud nepřekročíme tento rámec, nelezneme v průmyslovém dědictví estetickou hodnotu a příjemnou nostalgii po zašlé slávě, ale část jeho tajemství nám zůstane skryta. Kniha představuje proces industrializace jako dobrodružství ducha, triumf vynalézavosti, oslavu dovednosti a průmyslového dědictví jako jeho stopy.

Sborník o historii pražské paroplavby vydaný ke 150. výročí zahájení pravidelné osobní lodní dopravy v Praze. Kniha pojednává o stavbě prvních parníků a počátcích Pražské paroplavební společnosti v roce 1865. Zakladateli byly Měšťanská beseda a pražská radnice. Jsou zde informace o plavebních trasách, úpravě řek a budování vodních cest. Také o firmách a osobnostech, které snahy Pražské paroplavební společnosti podporovaly. Je zde uveden jízdní řád a tarify. Kromě rozkvětu firmy dochází i k sociálním problémům a je zde také jejich ohlas v mediích. Následuje popis kolesových a vrtulových parníků a pojednání o výkresové dokumentaci. Další kapitola pojednává o vývoji pražských přístavišť, nábřeží a podává záznam o počtu cestujích v jednostlivých letech a jsou zde informace, jak zachytil lodě na Vltavě dokumentární film. Závěrečná kapitola přináší informace o vltavských parnících na obrazech českých umělců např. J.Schikanedera. V závěru je shrnutí v angličtině, výběrová bibliografie a rejstřík.

Jak a proč se do českých veřejných uměleckých sbírek už od roku 1902 dostávala slavná díla francouzského moderního umění? Co vedlo československou vládu v roce 1923 k tomu, že uvolnila značnou částku na nákup vynikající kolekce francouzského malířství a sochařství? Za jakých okolností získala Moderní galerie v Praze v roce 1937 legendární Gauguinův obraz Bonjour, Monsieur Gauguin? – Návštěvníci Národní galerie dnes obdivují díla Gustava Courbeta, Augusta Renoira, Paula Gauguina, Paula Cézanna, Henriho Rousseaua či Pabla Picassa, ale původ této výjimečné sbírky jim často zůstává utajen.

První svazek, který začíná popisem bouřlivých let 1848–49 a pokračuje érou bachovského absolutismu, končí líčením veřejného a politického života na podzim 1879 návratem českých politiků do říšské rady, po všeobecně kulturní stránce pak požárem Národního divadla 12. srpna 1881. Obojí má logiku: první datum je předělem v politických dějinách a druhé je mj. popisem fotografie požářiště Národního divadla. Toto unikátní foto umožnilo autorům odhalit před čtenáři jinak skrytou strukturu stavby, která symbolizuje novou epochu vývoje techniky a technologií.