Tomáš Hlobil Livres

Die Monografie über Franz Fickers Ästhetik untersucht seine Theorie als Teil der österreichischen Universitätspolitik und der mitteleuropäischen Ästhetik. Sie analysiert die von der Wiener Hof während der Restaurationszeit verwendeten Instrumente und beschreibt den Inhalt seiner Vorlesungen und Lehrbücher.

Die Ästhetik wurde im letzten Drittel des 18. Jahrhunderts in der österreichischen Monarchie zu einem zentralen Element der Nationalerziehung des Wiener Hofes. Das vorliegende Buch knüpft an die Ergebnisse der Monographie über die Geschmacksbildung im Nationalinteresse an und erweitert die Forschung zur frühen Prager Universitätsästhetik bis 1848. Es gliedert sich in drei Teile: Der erste Teil analysiert die Prager Ästhetik aus institutioneller Perspektive, basierend auf Vorlesungsverzeichnissen, Studienplänen und Regierungserlassen zu philosophischen Studien. Der zweite Teil konzentriert sich auf die Prager Ästhetikprofessoren Joseph Georg Meinert, Johann Heinrich Dambeck und Anton Müller, und rekonstruiert den Inhalt ihrer Vorlesungen anhand von Mitschriften. Der abschließende Teil fasst die wesentlichen Merkmale der Prager Universitätsästhetik der Vormärzzeit zusammen und skizziert deren Position innerhalb der österreichischen Universitätsästhetik insgesamt. Der Autor, Prof. Dr. Tomáš Hlobil, Jahrgang 1965, ist Professor für Ästhetik an der Karls-Universität in Prag und hat zahlreiche Publikationen zur europäischen Ästhetik des 18. Jahrhunderts sowie zur Geschichte der Ästhetik in Böhmen und Österreich verfasst.

Das Buch ist die erste Monographie, die sich mit den Anfängen der Prager Universitätsästhetik beschäftigt. Es untersucht drei Aspekte: Erstens die Ästhetik-Vorlesungen von Carl Heinrich Seibt und August Gottlieb Meißner im Kontext der europäischen Ästhetik des 18. Jahrhunderts, insbesondere der deutschen. Zweitens wird die Gründung des Prager Lehrstuhls für schöne Wissenschaften (Ästhetik) als Teil der aufklärerischen Reformen in der österreichischen Monarchie betrachtet. Drittens wird der Stellenwert der Prager Universitätsästhetik in der böhmischen Kulturtradition analysiert, die über das Tschechische hinausgeht. Die Ästhetik, als Disziplin zur Kultivierung des künstlerischen Geschmacks und zur Beruhigung seelischer Leidenschaften, wurde im späten 18. Jahrhundert zu einem zentralen Bestandteil der nationalen Erziehung unter Joseph II., wo sie sogar Pflichtfach für Studenten der philosophischen Fakultäten wurde. Trotz ihrer Bedeutung blieb der Beitrag der Ästhetik zum Nationalinteresse umstritten, insbesondere aus der Sicht utilitaristischer Pragmatiker und konservativer Kreise. Der Autor, Tomáš Hlobil, ist Professor für Ästhetik an der Karlsuniversität in Prag und hat zahlreiche Publikationen zur europäischen Ästhetik des 18. Jahrhunderts verfasst.

Kniha vyšla poprvé v Mnichově v roce 1915, německy byla dosud vydána devatenáctkrát. Přeložena byla do všech hlavních evropských jazyků. Jde o nejproslulejší a nejdůležitější autorův titul, který vznikl v době, kdy se duchovní vědy začaly vyrovnávat s konkurencí přírodních věd. Wölfflin se zde snažil nalézt objektivní kritéria pro zkoumání výtvarných děl postižením vlastního vidění coby aktu předcházejícímu stylové charakteristice pozorovaných děl. V překládané knize srovnává renesanční a barokní výtvarná díla na základě pěti pojmových dvojic: lineární versus malířský, plošný versus hloubkový, uzavřený versus otevřený, mnohodílný versus jednotný, jasný versus nejasný. Wölfflinovy Grundbegriffe zůstávají i po více než sto letech základní systematikou dějin umění.

Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Za císaře Josefa II. byla určena jako povinný předmět pro všechny posluchače třetího ročníku rakouských filozofických fakult. Přes zjevnou nobilitaci zároveň zůstala trvale vystavena útokům ze strany jak pragmatiků, požadujících od vzdělání přípravu na výkon praktických povolání, tak konzervativních kruhů a přírodovědců. Tato první monografie o počátcích pražské univerzitní estetiky zkoumá na základě archivních pramenů přednášky Carla Heinricha Seibta (1735-1806) a Augusta Gottlieba Meißnera (1753-1807) jako součást dějin evropské estetiky 18. století, zejména německé; zkoumá vznik stolice krásných věd (posléze přejmenované na stolici estetiky) jako jedné z nových kateder vzniklých na univerzitách rakouské monarchie v rámci tereziánských a josefínských reforem a zkoumá místo pražské univerzitní estetiky v české kulturní tradici chápané co možná nejvíce široce, nejen úzce jazykově česky.

Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Císařovna Marie Terezie proto estetiku zařadila mezi obory vyučované na filozofických fakultách rakouských univerzit. Estetika neopustila filozofické curriculum ani v pozdějších univerzitních reformách císařů Františka II./I. a Ferdinanda I. Postavení estetiky v soustavě oborů filozofických fakult se v předbřeznové době přesto výrazně změnilo. Předkládaná kniha, pokračování prvního dílu pokrývajícího předcházející půlstoletí (2011), líčí tyto změny na příkladu pražské univerzitní estetiky ve dvou okruzích. První okruh popisuje estetiku institucionálně ve světle úředních dokumentů – dvorských předpisů, studijních plánů a univerzitních seznamů přednášek. Druhý obrací pozornost k vlastním přednáškovým cyklům drženým na pražské univerzitě v letech 1805 až 1848. Na základě rukopisných zápisů a opisů rekonstruuje estetické teorie Josepha Georga Meinerta (1773–1844), Johanna Heinricha Dambecka (1774–1820) a Antona Müllera (1792–1843) a vsazuje je do dějin evropské, zvláště německé estetiky. Závěrečný Dodatek tvoří studie průřezově postihující ráz celé rané pražské univerzitní estetiky let 1763 až 1848.