Claude Lanzmann Ordre des livres

Eine Woche lang führte Claude Lanzmann 1975 in Rom auf Deutsch ein Interview mit Benjamin Murmelstein, einem der umstrittensten Überlebenden der Shoah. Der Rabbiner war nach seiner Deportation ins Ghetto Theresienstadt ab September 1944 der letzte sogenannte Judenälteste. Nach dem Krieg warf man ihm vor, Handlanger der Nazis gewesen zu sein. Claude Lanzmann hingegen beharrt darauf, dass jemand wie Murmelstein nicht die Freiheit hatte, moralisch zu handeln, weil er selbst den Nazis ausgeliefert war. Lanzmann verwendete das Material nicht, wie ursprünglich geplant, für sein epochales Filmwerk «Shoah», sondern machte erst 2013 einen eigenen Film daraus. Dieses Buch dokumentiert das Interview und Szenen des Films.

Wie der Taucher auf dem berühmten Fresko im süditalienischen Paestum, das einen Mann zeigt, der kopfüber von einer Säule springt, hat Claude Lanzmann sich in jedes Abenteuer gestürzt. Alle wichtigen Entscheidungen seines Lebens, so schreibt er, waren wie Kopfsprünge ins Ungewisse. Lanzmann wurde berühmt als Regisseur des epochemachenden Films «Shoah». Zugleich hat er zeitlebens als Publizist gearbeitet. Dieses Buch versammelt Reportagen, Erzählungen, Porträts und kämpferische Artikel, die er seit 1947 unter anderem für die von Jean-Paul Sartre gegründete Zeitschrift «Le Temps Modernes» geschrieben hat. Mal kritisiert er harsch, mal ist er voller Begeisterung; polemische Texte und politische Interventionen stehen neben einfühlsamen Nahaufnahmen und gesellschaftlichen Tiefenbohrungen. Immer sind die Texte unkonventionell, eigensinnig und frei. Lanzmann porträtiert Serge Gainsbourg, Richard Burton und Jean-Paul Belmondo, schreibt über den Dalai-Lama und Israel, über «Schindlers Liste» und Rainer Werner Fassbinder. Lanzmann gehört zu den wichtigsten europäischen Intellektuellen der Gegenwart. Einmal mehr erweist er sich nun als unverzichtbarer und mutiger Chronist des zwanzigsten Jahrhunderts.

Claude Lanzmann is de maker van de film Shoah, die sinds zijn première in 1985 geldt als een filmische en historische gebeurtenis die wereldwijd miljoenen mensen heeft geraakt. Shoah is een unicum in de filmgeschiedenis, een kunstwerk van absolute originaliteit, geen fictie en geen documentaire, dat ons onverbiddelijk en meer dan negen uur lang de massamoord op de joden door de nazi's laat herbeleven. In zijn autobiografie doorkruist Claude Lanzmann een twintigste eeuw die hem meermalen in een dodelijke afgrond deed kijken, zonder dat hij daarbij zijn tomeloze levenslust verloor. Hij vertelt over zijn belevenissen als jeugdige verzetsstrijder, zijn vriendschappen met Jean-Paul Sartre en andere schrijvers rond het literair-politieke tijdschrift Les Temps modernes, zijn relatie met Simone de Beauvoir, zijn strijd voor Israël en tegen de doodstraf, de totstandkoming van Shoah, waar hij twaalf jaar aan werkte, zijn vele wereldreizen en zijn amoureuze ontmoetingen. Lanzmann is niet alleen een groot cineast maar ook – dat ontdekt men bij het lezen van dit boek - een groot schrijver. De Patagonische haas is een hoogst markante en internationaal zeer succesvolle autobiografie die de lezer ademloos laat kennismaken met de vele levens van Claude Lanzmann. Het werd verkozen tot 'Boek van het jaar' in Frankrijk en bekroond met de prestigieuze WELT Literatuurprijs.

Kniha s předmluvou Simone de Beauvoir je přepisem rozhovorů, které vedl autor ve svém dokumentárním filmu z roku 1985 Shoah. Spisovatel a režisér dokumentarista Claude Lanzmann na něm pracoval od roku 1974. Shoah představuje mimořádné dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek neobsahuje žádné dobové záběry z války a skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků holocaustu. Ti, kteří přežili masové vyvražďování, zde mají možnost zprostředkovat své zkušenosti a uchovat je pro budoucí generace, přičemž jejich vzpomínky mnohdy ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Lanzmannem zachycené výpovědi patří k základním a dnes už klasických zdrojům pro poznání největšího zločinu v evropských dějinách, jímž bylo nacistické vyhlazování Židů. V českém jazyce vyd. 2., v nakl. Prostor vyd. 1.

Né à Paris le 27 novembre 1925, Claude Lanzmann fut un des organisateurs de la Résistance au lycée Blaise-Pascal à Clermont-Ferrand en 1943. Il participa à la lutte clandestine urbaine, puis aux combats des maquis d'Auvergne. Il est médaillé de la Résistance, commandeur de la Légion d'honneur, grand officier de l'Ordre national du Mérite. Il est également docteur honoris causa en philosophie de l'université hébraïque de Jérusalem et de l'université d'Amsterdam. Lecteur à l'université de Berlin pendant le blocus de Berlin, il rencontre en 1952 Jean-Paul Sartre et Simone de Beauvoir, dont il devient l'ami. Il n'a jamais cessé depuis lors de collaborer à la revue Les Temps modernes : il en est aujourd'hui le directeur. Jusqu'en 1970, il partage son activité entre Les Temps modernes et le journalisme, écrivant de nombreux articles et reportages, vivant sans contradiction sa fidélité à Israël, où il s'est rendu pour la première fois en 1952, et son engagement anticolonialiste. Signataire du Manifeste des 121, qui dénonçait, en appelant à l'insoumission, la répression en Algérie, il fut l'un des dix inculpés ; il dirigea ensuite un numéro spécial des Temps modernes de plus de mille pages consacré au " Conflit israélo-arabe ", dans lequel, pour la première fois, Arabes et Israéliens exposaient ensemble leurs raisons, et qui demeure aujourd'hui encore un ouvrage de référence.

Per la prima volta in Italia l'opera definitiva sulla Shoah, il più importante film mai realizzato sulla piú tragica esperienza dell'uomo moderno.

Unter dem Titel „Formen der Erinnerung“ werden in diesem Band Beiträge zusammengefasst, die Teilnehmer zweier Begleitveranstaltungen zur Ausstellung „Vernichtungskrieg. Verbrechen der Wehrmacht 1941-1944“ thematisierten. Zunächst wird eine Diskussion mit dem französischen Regisseur Claude Lanzmann und weiteren Experten zu seinem Film „Shoah“ wiedergegeben. Zentrale Fragen des Forums sind, wie wir Vergangenheit erinnern, wie sie medial vergegenwärtigt werden kann und welche Rolle das Bild für das Erinnern und Gedenken spielt. Lanzmanns Film bietet eine besondere Perspektive auf den Holocaust. Die zweite Dokumentation des Buches behandelt die Repräsentation von Krieg und Kriegserinnerungen in verschiedenen Medien wie Film, Bildern, Skulpturen und Denkmalen. Unter dem Titel „Kulturwissenschaftlerinnen melden sich zu Wort: Ein anderer Blick auf Gedenken, Erinnern und Erleben“ präsentieren vier Beiträge unterschiedliche Standpunkte und Ergebnisse. Petra Bopp thematisiert den fragilen Umgang mit Erinnerung, während Esther Shalev-Gerz und Annette Brauerhoch die Perspektiven von Kriegsfilmen und weiblichem Publikum beleuchten. Gabi Dolff-Bonekämper diskutiert Jochen Gerz' Monument vivant des Biron, und Alexandra Pätzold analysiert bildliche Darstellungen von Gewalt, Schmerzen und Angst.

Knižní verze dokumentárního filmu, který na základě výpovědí očitých svědků vypovídá o hrůzách v ghettech a táborech smrti třetí říše. Autor po 12 let vyhledával očité svědky vyhlazovacích akcí za 2. světové války. Kniha s předmluvou Simone de Beauvoir je přepisem rozhovorů, které vedl autor ve svém dokumentárním filmu z roku 1985 Shoah. Spisovatel a režisér dokumentarista Claude Lanzmann na něm pracoval od roku 1974. Shoah představuje mimořádné dokumentární dílo zabývající se holocaustem. Více jak devítihodinový snímek neobsahuje žádné dobové záběry z války a skládá se výhradně z výpovědí očitých svědků holocaustu. Ti, kteří přežili masové vyvražďování, zde mají možnost zprostředkovat své zkušenosti a uchovat je pro budoucí generace, přičemž jejich vzpomínky mnohdy ožívají při návštěvě místa činu (např. tábor Treblinka), často to však není vůbec třeba. Lanzmannem zachycené výpovědi patří k základním a dnes už klasickým zdrojům pro poznaní největšího zločinu v evropských dějinách, jimž bylo nacistické vyhlazovaní Židů.

Il n'est pas facile de parler de Shoah. Il y a de la magie dans ce film, et la magie ne peut pas s'expliquer. Nous avons lu, après la guerre, des quantités de témoignages sur les ghettos, sur les camps d'extermination ; nous étions bouleversés. Mais, en voyant aujourd'hui l'extraordinaire film de Claude Lanzmann, nous nous apercevons que nous n'avons rien su. Malgré toutes nos connaissances, l'affreuse expérience restait à distance de nous. Pour la première fois, nous la vivons dans notre tête, dans notre cœur, notre chair. Elle devient la nôtre. Ni fiction ni documentaire, Shoah réussit cette re-création du passé avec une étonnante économie de moyens : des lieux, des voix, des visages. Le grand art de Claude Lanzmann est de faire parler les lieux, de les ressusciter à travers les voix, et, par-delà les mots, d'exprimer l'indicible par des visages. (...) La construction de Claude Lanzmann n'obéit pas à un ordre chronologique, je dirais - si on peut employer ce mot à propos d'un tel sujet - que c'est une construction poétique. Jamais je n'aurais imaginé une pareille alliance de l'horreur et de la beauté. Certes, l'une ne sert pas à masquer l'autre, il ne s'agit pas d'esthétisme : au contraire, elle la met en lumière avec tant d'invention et de rigueur que nous avons conscience de contempler une grande œuvre. Un pur chef-d'œuvre.