Jacques Joseph Livres

Asks a simple question: what does it mean to be a man? Using medieval chivalry as a springboard, this book leads the reader into a thought-provoking quest for values long ignored.

Zatímco v první části této knihy se autorka Symbolismu lidského těla zabývá přítomností andělů v židovsko-křesťanské tradici, Pierre-Yves Albrecht zkoumá význam andělů od starověké Persie až po súfijský islám. V návaznosti na dílo H. Corbina se s těmito autory vydáme na dobrodružnou cestu duchovní alchymie, jemnohmotné fyziognomie a imaginální ekologie. Knihu zakončuje rozhovor obou autorů o erotickém rozměru andělské lásky.

Pozice, kterou Henry More (1614-1687) v dějinách filosofie zaujímá, je dosti specifická a rozhodně si zaslouží pozornost – a to navzdory tomu, že jej standardní výklady většinou spíše opomíjejí. Jako by totiž stál jednou nohou v tradici renesančního platonismu a druhou v novověké přírodní filosofii, jak ji formovali Descartes, Hobbes a později Newton. Tato prostřední pozice mezi dvěma obrazy světa je pro Mora zdrojem jistého napětí, zároveň mu však poskytuje prostředky, jak toto napětí zajímavým způsobem řešit. Právě z tohoto důvodu může mít zkoumání Morovy filosofie obecnější a nikoli pouze historický význam: potýká se totiž s otázkami, které byly formativní pro zrod moderní vědy, jak ji známe dnes. Prostřednictvím analýzy několika vybraných tematických okruhů (světová duše, imaginace, magie, entuziasmus) se tato studie pokouší nabídnout komplexní vhled do Morova filosofického systému. Svět je v něm uchopován jako systém mechanicky se srážejících částic spravovaných matematicky vyjádřitelnými přírodními zákony, ale zároveň jako cosi živoucího a disponujícího duší, jež prostřednictvím sympatetických vztahů propojuje veškerenstvo do jednoho harmonického a organického celku: Svět jako živoucí stroj.

Kniha Zasvěcení se věnuje otázce zasvěcování, jehož význam pro duševní (duchovní) zrání jedince je v dnešní době značně nedoceněný, ne-li ztracený. Annick de Souzenelle toto téma zpracovává v rámci ontologického poslání člověka dokončit v sobě Velké dílo božského Tvůrce. Východiskem jejího výkladu je kniha Genesis, jejíž příběh nabízí symbolický výklad duchovního vývoje člověka, poznání jeho úskalí, pádů a možností nápravy. Autorka naznačuje cestu k vědomému přijetí a zpracování oněch energií, které nazývá "vnitřními zvířaty", která žijí ve stínu našeho nevědomí a jeho prostřednictvím nás skrytě ovládají. Autor druhé části - Pierre-Yves Albrecht - pojednává otázku zasvěcování v širokém rámci historických proměn vnitřního světa člověka, jeho duchovního vývoje a možností proměny. Navazuje tak na pojednání Annick de Souzenelle v první části knihy, která je nakonec v třetí části završena syntézou jejich poznatků v podobě rozhovoru obou autorů doplněného o řadu praktických zkušeností.

Gilbert Durand, Bachelardův žák, koncipoval své Antropologické struktury imaginárna jako antropologické rozšíření výzkumů započatých v Psychoanalýze ohně. Jeho kniha chce být jakousi „zahradou“ obrazů, uspořádanou na způsob Linného botaniky, inventářem uspořádaným okolo několika hlavních strukturálních schémat. Tento postup však dovádí čtenáře mnohem hlouběji: ústí do celkové teorie, jež vyvrací klasické pojetí obrazu, jaké rozvíjel Sartre, a překračuje teze Lacroze, Barthese a Malrieuho – jež všechny redukují imaginárno a podřizují jeho „pošetilost“ nějaké formě rozumu. Svým zkoumáním toho, jak imaginárno „funguje“, nás Gilbert Durand staví do srdce polemik vyvolaných strukturalismem, který nahrazuje časové procesy klasického diskurzivního vysvětlení explikativními procesy prostorovými, topologickými. Zatímco je však možné kritizovat strukturalismus Léviho-Strausse či Greimase pro jeho formalismus, struktury imaginárna, jež jsou z definice „figurativní“, nás vedou k tomu, abychom o struktuře uvažovali v termínech jejího dynamického obsahu.