Jiří Hrabal Livres

Knížka Jiřího Hrabala nabízí pozoruhodně ucelený, přehledně strukturovaný a zároveň živý a inspirativní výklad základních parametrů, které určují povahu literárního vyprávění.

Hrabal nepředkládá pouze v humanitní historiografii obvyklý výklad „již ten a ten... a onen naopak...“. Z jednotlivých zmiňovaných či parafrázovaných pojetí fokalizace i z jejich vzájemné komparace vždy něco vyplývá. Studie je v tomto ohledu dostatečně analytická a pootevřená teoretizujícímu abstrahování, ale i domýšlení směrem k interpretační praxi. Nečteme výčet, ale příběh hledání jednoho políčka naratologické mozaiky. Tento rys činí ze čtení studie nikoli nudný, evidující výkon, ale kreativní a inspirativní pochod myšlenek a podnětů. Scelující výklad o vývoji prvních vymezování fokalizace přechází v analytickou analýzu komplexních pojetí (Genette, Balová ad.), aby nakonec směřoval k návrhům vlastního řešení. Hrabalem navrhovaný koncept fokalizace je domyšlen a formulován uvážlivě, střídmě a analyticky i pojmově přesně. Na celém návrhu je patrné, že autor má s texty vyprávění dlouholetou interpretační zkušenost, která jej vede k rozhodnutí vyvarovat se ambiciózních řešení, jež by zahrnovala co nejširší využitelnost pojmu fokalizace, ale která by byla samoúčelná z hlediska čtení a rozumění. Práce tedy hlavně v závěrečných pasážích přináší „objev“, něco, co z promýšlení a psaní vyplývá a co tu z hlediska využitelnosti před jejím napsáním ještě nebylo.

Korespondence moravských literárních vědců Bedřicha Fučíka a Mojmíra Trávníčka z let 1969 až 1984, tedy z doby, kdy připravovali samizdatová vydání sebraných spisů Jana Čepa, Jana Zahradníčka a Jakuba Demla. Do knihy jsou zařazeny pouze dopisy Bedřicha Fučíka, jejich adresát Mojmír Trávníček knihu opatřil úvodním slovem a vybavilpoznámkovým aparátem, v němž vysvětluje některé souvislosti, které nejsou explicitně patrné z Fučíkových dopisů.

Kolektivní monografie zachycuje odraz známé literární postavy dobrého vojáka Švejka v různých uměleckých a kulturních projevech v kontextu střední Evropy. Přenos románové postavy „dobrého vojáka Švejka“ z literárního textu na zdi, ubrusy, pivní tácky a další objekty současných českých restaurací a hospod představuje zajímavý a interpretačně vydatný typ intermediálního vztahu, který se vyznačuje řadou jedinečností, ale pootevírá se také jisté míře zobecnění. V rámci socio-kulturního výkladu jej lze chápat jako specifickou variantu posvěcení, vyjádřitelnou za pomoci Bourdieuova konceptu symbolického kapitálu. V rámci psychoanalytického výkladu jej lze uchopit jako svébytný projev fetišizace, v níž se individuální „rozkoš“ snoubí s kolektivním povědomím. A lze jej nejspíš také vnímat sémanticky jako tvorbu emblematické redukce, generované cestou kulturního transferu. Náš výklad Švejků na zdech soudobých českých restaurací a hospod zkusí jít všemi třemi výkladovými cestami. Členěn nebude podle té které naznačené cesty, ale podle příznakově švejkovského materiálu, který svět švejkovské hospody nabízí; každý zvolený typ materiálu bude osvětlován souběžně z hlediska jednotlivých konceptů a metodologií.

Odborná publikace Naratologie přináší souvislý pohled na základní naratologické kategorie, jak se utvářely od druhé poloviny dvacátého století. Z podtitulu Strukturální analýza vyprávění je zřejmé, že autorům jde o nové promýšlení pojmů strukturalistické tradice. Nepožadují návrat k některé z minulých fází vývoje naratologie, ale o přípravu její nové podoby, která bude spočívat v kritické reflexi možností naratologického instrumentáře v kontextu současné literární teorie.

Eduard Griez de Ronse (1801–1855) je obtížně zařaditelná osobnost, ať už jde o jeho původ, příslušnost k národu, spjatost s konkrétním životním prostorem či okruhem lidí, nebo oblast pracovního a zájmového působení. Údělem osobností, které se vymykají dobově uchopitelným rámcům, bývá, že jsou zapomínány. A to platí i pro Eduarda Grieze. Dnes na jeho jméno nenarazíme ani v pojednáních o české historii, ani o české literární historii 19. století, přestože nemalou část života prožil v Čechách a měl velmi úzké přátelské vztahy s významnými českými obrozenci: s básníkem Františkem Ladislavem Čelakovským, s básníkem a kritikem Josefem Krasoslavem Chmelenským, jenž byl dokonce Griezovým švagrem, nebo s knězem a básníkem Josefem Vlastimilem Kamarýtem. Griez patřil spolu s významnými českými obrozenci k prvním členům Matice české, ač nebyl českého původu a čeština nebyla jeho rodným jazykem. V 19. století se stal „čítankovým autorem“, ač nebyl spisovatelem, ale císařským úředníkem. Byl věrným služebníkem Rakouského císařství, ale Rakušan nebyl a rodovým původem nepříslušel k žádné ze zemí tehdejšího císařství. Existují indicie, že byl vnukem Jeana-Jacquesa Rousseaua, ale jednoznačně prokázáno to není. Tato publikace přináší původní portrét Eduarda Grieze sestavený převážně ze zlomků informací roztroušených po dobovém tisku vydávaném v zemích Rakouského císařství a z úředních listin a dokumentů dochovaných v Griezově pozůstalosti. Součástí publikace jsou překlady dvou Griezových „úředních deníků“ pořízených z německy psaných rukopisů z počátku čtyřicátých let 19. století, kdy Griez zastával vysoké úřednické pozice v Dalmatském království, nejjižnějším území Rakouského císařství, a měl významný podíl na procesu vytyčování hranice mezi císařstvím a Černohorským biskupským knížectvím.

Ostrovy skutečné, představy či metafory ostrova jsou od počátku lidského myšlení produktivním podnětem lidské imaginace. „Vzepětí člověka, jež jej táhne k ostrovům, totiž odpovídá dvojímu pohybu, jímž ostrovy vznikají. Snít o ostrovech (ať už s úzkostí, či v radosti) znamená snít o tom, že se oddělujeme, že jsme již odděleni a daleko od kontinentů, že jsme sami a ztraceni – anebo snít o tom, že začínáme od nuly, že znovu tvoříme, že jsme v novém počátku,“ píše Gilles Deleuze v eseji „Příčiny a důvody pustých ostrovů“. Jak snil a uvažoval o ostrovech Středoevropan, zabydlený uprostřed kontinentu? Co pro něj znamenala představa „ostrova“ a jak se měnila od dob zámořských objevů až po současnost, kdy je nám svět malým globálním ostrovem? Byl pro středoevropského umělce ostrov místem vzdáleného exotického dobrodružství nebo prostorem izolace, tísnivé samoty či nedobrovolného odloučení? Anebo spíše dobrovolně zvoleným rájem srdce? Jaké literární či vizuální reprezentace vznikly v kulturách střední Evropy o neznámých či imaginárních ostrovních společnostech a jaká byla funkce těchto reprezentací? A které ze skutečných ostrovů se staly podstatnou inspirací středoevropských spisovatelů a výtvarníků a jakou roli sehrály v jejich díle?

Kolektivní monografie Cenzura v literatuře a umění ve střední Evropě se věnuje fenoménu cenzury napříč dějinami v širších společensko-kulturních souvislostech. Cenzura zde není pojata pouze jako omezení svobody psát a publikovat ze strany státní/politické diktatury. Autoři publikace se zabývají rovněž "produktivní" rolí cenzury, tedy tím, jaké důsledky mělo její působení na jednotlivá umělecká díla. Publikace je strukturována do čtyř oddílů: první sleduje možné podoby institucionální cenzurních restrikcí, druhému dominuje otázka různých typů autocenzury a jejich konsekvencí, třetí se primárně zabývá vlivem cenzury na žánrové formy a čtvrtý se soustřeďuje na cenzurní povahu redakční práce. Každý z oddílů je svébytným celkem přispívajícím k poznání cenzury v jejích rozmanitých variantách.