Souhrnná práce z oboru české genologie a historické poetiky, první svého druhu u nás. Publikace zahrnuje genologické „fenomény“ české literatury všech tvůrčích oborů: z prózy, poezie, dramatu, nejen z literatury umělecké, ale i populární, z folklorní slovesnosti, literatury pro děti a mládež, literární fantastiky, komiky i literatury faktu, přičemž zachycuje všechna období od počátků až k dnešku. Výběr témat přihlíží k významu, příznačnosti a produktivitě daného žánru v české literatuře.
Autorka rekapituluje literární vývoj české konzumní četby pro ženy a dívky. Výklad postupuje chronologicky (konec 19. století), text je bohatě prokládán ukázkami. Jsou formulovány základní atributy „ženské“ četby, autorka se zamýšlí i nad obrovskou popularitou tohoto žánru z hlediska historicko-kulturního.
Epizoda z estetiky každodennosti. Publikace je souborem úvah o knize, která stála u zrodu jedné ze zásadních diskuzí o české povaze. Autorka popisuje kladné i záporné reakce, které vyvolalo její první vydání. Zároveň konfrontuje hlavního hrdinu Herrmannova románu s dalšími známými postavami české literatury a hodnotí motiv každodenního měšťanského života v české románové tvorbě.
Publikace se pokouší o nové čtení kanonického díla. Činí tak za pomoci netradičních zorných úhlů a s nimi souvisejících kulturně historických kontextů, dosud ve vztahu k Povídkám malostranských nevyužitých. Čtveřici zvolených hledisek odpovídají čtyři kapitoly knihy. V první jde o zohlednění kontextu Nerudova publicistického psaní a sledování jeho vlivu na žánrový status vznikajících povídek. Druhá kapitola si na základě srovnání topografie fikčního světa povídek s mapou reálné Malé Strany klade otázku, zda je možné číst je aspoň částečně jako prózu dokumentárního typu - a pakliže ne, jakou funkci v nich dobové reálie mají. Třetí kapitola interpretuje Povídky malostranské v kontextu soudobé humoristické prózy. Čtvrtá kapitola využívá současných naratologických konceptů k charakteristice Nerudova způsobu vyprávění, jímž autor svět Povídek malostranských konstituuje jako zdánlivou starosvětskou idylu, ve skutečnosti však jako území plné puklin, chaosu a temných spodních proudů.
Monografie napsaná literární historičkou Dagmar Mocnou pojednává o životě novináře a básníka Vratislava Kazimíra Šembery (1844–1891), současníka a přítele Jana Nerudy. V zájmu pozornosti není pouze Šemberův pozoruhodný životní příběh, ale zejména způsoby, jakými byl prezentován a konstruován v dobových médiích v závislosti na vyhrocené české otázce (obraz zrádce národa) a dalších dobově podmíněných tématech.
Předkládaná publikace je věnována základním oblastem literárněhistorické práce. Nerezignuje na soustavnost poučení, nicméně snaží se zejména o postižení dynamiky oboru, jenž v současnosti prochází řadou podstatných proměn. Na rozdíl od tradičního vnímání literární historie jako souboru nezpochybnitelných faktů představuje tuto disciplínu jako otevřenou mnohosti interpretací.
Text vznikl z příprav a poznámek, které byly určeny vysokoškolským studentům semináře Metody literární historie realizovaných na katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je určen především začínajícím badatelům, kteří si potřebují osvojit základní výzkumné návyky literárního historika. Autorky vycházely z předpokladu, že z dějinného odstupu, který může přispívat k nadhledu nad zkoumanou problematikou, se právě metody, s nimiž literární historie pracuje, demonstrují snáze. Proto byly pro stěžejní část publikace (Základní oblasti literárněhistorické práce) k jejich demonstraci využity převážně literární texty autorů kanonických děl české literatury 19. století.
Korespondence Karoliny Světlé, kterou v létě roku 1862 vedla s mladší sestrou Sofií Podlipskou, přítelkyní Marií Němečkovou a Janem Nerudou, zachycuje příběh vztahu dvou mladých, začínajících spisovatelů. Světlé bylo v době korespondence třicet dva let, Nerudovi dvacet osm. Nerudovy listy, plné hlubokého citu, se dochovaly jen v opisech, které Světlá ve svých dopisech posílala sestře. Sama sebe při tom postavila do role ženy, která je rozhodnutá „napravit“ vnitřně rozháraného mladého muže, marnícího svůj talent. Aby mu pomohla z finanční tísně a ochránit ho tak před vězením pro dlužníky, zorganizovala utajenou akci, do níž zaangažovala rovněž přítelkyni Marii. Sbližování obou autorů je ale rázem přeťato právě Mariinou indiskrecí – vztah je vyzrazen, většina dopisů spálena. A Světlá dává svému manželovi slib, že s Nerudou již nikdy nepromluví a již mu nikdy nenapíše…
Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., patří již více než půlstoletí k nejvýznamnějším osobnostem české literární historie. Její práce o spisovatelích, žánrech a vývojových tendencích české literatury 19. století vynikají invenčností, metodologickou průbojností a živým podáním, prozrazujícím mnohaletou učitelskou zkušenost. Kniha vzniknuvší k jejímu významnému životnímu jubileu obsahuje studie zabývající se z různých úhlů pohledu tématy či metodologickými přístupy pro jubilantku typickými. Vedle statí o Boženě Němcové, Karlu Havlíčkovi Borovském, Janu Nerudovi, Aloisu Jiráskovi, Juliu Zeyerovi a Karlu Matěji Čapku-Chodovi tu lze najít také pojednání o výchovných hrách pro děti či analýzu populárního sešitového románu. Autory studií jsou Gertraude Zand, Zuzana Urválková, Jana Vrajová, Magdaléna Pokorná, Dagmar Mocná, Stanislava Fedrová, Alice Jedličková, Michal Charypar, Věra Brožová, Lucie Kořínková, Dalibor Tureček a Pavel Janáček.
