Jan Hyvnar Livres

Kniha o francouzské divadelní avantgardě a významných osobnostech divadelních reforem. Na náš letitý teatrologický úhor, jímž bylo poznání moderního francouzského divadla, se vydal divadelní historik a teoretik Jan Hyvnar. Navázal tak po více jak 60 letech na stať Francouzská divadelní avantgarda od Jindřicha Honzla a na několik rozběhů šedesátých let. U tématu akcentuje jevy a osobnosti, které měly význam pro divadelní scénu u nás a pro náš vývoj. Je to první ucelený pohled na francouzskou divadelní modernu (naturalismus, symbolismus, Alfred Jarry), avantgardu a její čelné osobnosti (Kartel čtyř režisérů: Jouvet, Dullin, Baty a Pitoëff; dále Apollinaire, futurismus, dadaismus, surrealismus apod.). Přirozené finále knihy pak představuje Artaud a jeho divadlo krutosti. Knihu vítají také odborníci: „První závažný krok k hlubšímu poznání moderního francouzského divadla, které u nás stále zůstává ve stínu divadla ruského a německého.“ (Zdeněk Hořínek v Lidových novinách) – „Jde o počin velmi záslužný, protože prací se dostává pozornosti jednomu z význačných ohnisek vývoje moderního světového divadelnictví, o kterém jsme neměli žádnou sumarizující příručku“. (Eva Šormová v Divadelních novinách)

České vydání knihy o divadle významného polského scénografa a režiséra je rozděleno do dvou částí. První část obsahuje překlad monografie Jana Kłossowicze Divadlo Tadeusze Kantora, která, ačkoliv byla vydána v roce 1991, stále představuje komplexní analýzu Kantorovy divadelní tvorby. Autor se zaměřuje na jednotlivá tvůrčí období a analyzuje klíčové pojmy divadelní teorie. V závěru se věnuje inscenacím, od předválečných pokusů po slavné kusy jako Mrtvá třída a Wielopole. Kłossowicz využívá archivní materiály k podpoře svých interpretací a česká verze je doplněna poznámkami, které přibližují méně známé osobnosti a fakta. Druhá část publikace je překlad Milánských lekcí, textu přednášek z roku 1986, kdy Kantor vedl herecký workshop v Miláně. Tyto lekce představují jeho osobitou interpretaci historických avantgard a hledání místa v moderním evropském divadle. Kantor zde komplexně objasňuje svůj přístup k umění. Kniha končí doslovem a podrobným životopisem Tadeusze Kantora, kde Jan Jiřík rozšiřuje Kłossowiczův text o reflexi Kantorova vlivu na současné divadlo.

Jednotlivé studie téo monografie zachycují nejvýznamnější herecké virtuosy ve francouzském, italském, anglickém, německém, polském a ruském divadle a snažií se blíž prozkoumat typ herectví charakteristický pro období pozitivismu, který předcházel divadelní reformy 20. století: Bernhardtová a Duseová Mounet-Sully, Coquelin a Salvini, Irving a Terryová, ale také Kainz a Komissarževská…

Vize, metody a techniky herectví 20. století. Významný teatrolog analyzuje moderní hereckou tvorbu, v ohnisku jeho zájmu jsou Stanislavskij a jeho systém, Michail Čechov, Strasberg, Appia, Craig, Decroux, Lecoq, Vachtangov, Mejercholdova biomechanika, expresionisté, futuristé, dadaisté, Brecht a Kantor. Výklad končí u antropologů divadla (Artaud, Brook, Grotowski, Barba ad.). Jmenovaní divadelníci se zajímají o samostatnou povahu herecké inspirace a způsoby, jakými lze dosáhnout přirozeného a spontánního jednání v umělých okolnostech jeviště. „Na sklonku milénia jsou tvůrci rozpolcení: na tíhu faktu stále anonymnější spotřební společnosti, kterou zobrazují, reaguje potřeba obracet se k člověku, k jeho jedinečné osobnosti, k jeho individualitě. K potřebě definice lidskosti, k jejím kořenům a tajemství, sahajícím až k rituálům… to je jeden z leitmotivů dvacátého století, o němž právě v těchto dnech vydal svědectví Jan Hyvnar v publikaci Herec v moderním divadle.“ – napsala Věra Ptáčková v Divadelních novinách a v Salonu, literární příloze deníku Právo, se dočteme: „Faktograficky obsažná a přitom čtivá a přehledná publikace, bez které by se neměl obejít nejen žádný praktikující divadelník, ale ani zvídavý divadelní nebo filmový divák… Vzácná kniha.“ Knihu doplňuje bohatá fotodokumentace a soupis literatury k tématu moderního herectví.

Snahy o umělecké divadlo vedly mnohé režiséry a herce už od počátku 20. století k zamyšlení nad povahou hercovy tvorby a k výzkumu nových metod a technik. Stanislavskij - Vachtangov - Michail Čechov - polská Reduta - Lee Strasberg - Appia a Craig. Copeau - Dullin - Jouvet - Lecoq - Decroux. Futuristé - expresionisté - Mejerchold - Brecht - Kantor. Artaud - Brook - Grotowski - Barba. Jmenovaní divadelníci se zajímají o samostatnou povahu herecké inspirace a způsoby, jakými lze dosáhnout přirozeného a spontánního jednání v umělých okolnostech jeviště.

Koncepce herectví uplatněné v tvorbě nejvýznamnějších českých divadelních režisérů 20. století: K. H. Hilara, E. F. Buriana, J. Honzla, J. Frejky, A. Radoka, O. Krejči, J. Grossmana nebo tvůrců Činoherního klubu. Doplněno bohatým obrazovým materiálem.