Yveta Shanfeldová Livres

První básnický výbor z díla významné americké básnířky, jejímž pracovním nástrojem je živý, metaforický jazyk i čtenářsky přístupná forma. Působivá poezie zaujme plastickou obrazností a otevřeností, s nimiž autorka tematizuje své problematické dětství, vztah k rodičům a k vlastním dětem, intimní tělesnost a sexualitu. Zřídlem, z nějž poezie pramení, je především autorčin osobní život. Podstatnou úlohu v její tvorbě hrají i motivy celospolečenské a obecně lidské, které se prolínají s „osobní poezií“, jak autorka sama tento princip své tvorby nazývá, a vystupují z ní v nových akcentech. Otevřenost a emotivnost jejích veršů na jedné straně vedla k vřelému čtenářskému přijetí, na druhé pak k odmítnutí pro údajnou neuměřenost a pornografičnost.

Dramatické básně o všednostech. Výklad světa jako přehlídka zuřivých pozorování, jež konají lidé, věci i zvířata. Samo vyslovování je zde hlavní posedlostí: za každým slovem lze objevit další slovo, které je přesnější, přísnější, bolestivější – v nekonečném stupňování. Šestá sbírka poezie české básnířky žijící v USA.

Střídmé verše z několika střídmých let a tři tematické okruhy. První: dotýkavý průzkum periferního městského prostoru: koutkem oka a okrajem věty zaznamenaná benzínka, semafor, rez, tramvaj, asfalt, potrubí; zklamání, a prostor moře, nebe, slunce. Tápání; kam s rukama? Druhý: spojení náhradního „knižního života“ (četba, dopisy, knihy, aluze, slovní hříčky) s intimitou a sexem. Třetí: hluboký strach z posledně zmíněného, z intimity, bolesti a samoty ve dvou. Noční krční hřídel. Chladná, hranatá, cizí slova plná tvrdých souhlásek se rozpouštějí v dialogu, upomínce, citovosti, v literárních ohlasech. Ale jen málokdy zcela důsledně. Takový je autorčin záměr. Psaní je dotýkání se hran, život neukončitelná léčba.

Jaké svědectví můžeme čekat od duše, když v bezesné noci přehrabuje svou historii? Yveta Shanfeldová vydává pátou básnickou sbírku a znovu otevírá čtenáři křehký dům svého života plný intimních zvuků, ptačího křiku a nelichotivě přesných rodinných portrétů. V textu jde o básnické zření i o vášnivé objevitelství, vynořují se vzpomínky i slova jazyka milovaného z dálky New Jersey. Vše ve sbírce je vrstevnaté a kloubnaté množstvím nápadů: „když už se nedá spát, tak aspoň s otevřeným oknem“.

Yveta Shanfeldová, básnířka a překladatelka žijící od roku 1976 v USA, by měla být častěji zmiňována v naší kultuře. Její druhá sbírka, Místo nedělí, kombinuje holanovský intelektualismus a surrealismus. Na první pohled se může zdát, že některé prvky jsou povrchní, ale při bližším zkoumání se ukazuje, že mají hlubší smysl. Klíčový verš „Čas přepisuje deník na snář“ naznačuje, že čtenář může rekonstruovat vzpomínky a odhalit nové významy. Shanfeldová vytváří nepravděpodobné souvislosti, které obohacují jazyk a odhalují svěží významy. Její texty však čelí riziku útržkovitosti, což může být způsobeno různými úhly pohledu a fragmentárností promluv. Někdy se jí nedaří přehodnotit emblematické složky, a posuny významů mohou být nedostatečné. V některých pasážích se objevuje plané filozofování, které nezprostředkovává hlubší moudrost. Shanfeldová však dokáže spojit abstrakci s konkrétním prožitkem, čímž činí své myšlenky přístupnějšími. Její poezie je bohatá, mnohovrstevnatá a vyžaduje důkladné čtení. Přesto zůstává otázkou, zda najde dostatek čtenářů, kteří ji ocení a porozumí jejímu umění.

Čtvrtá sbírka Yvety Shanfeldové, básnířky a překladatelky, žijící ve Spojených státech, je intimní zpovědí ženy na přelomu další životní etapy. „(…) Dá se umřít nebo zemřít, ale jen umírat.“ Shanfeldová do svých intimních celků, v nichž se vyrovnává se stárnutím a smrtí, partnerským vztahem, rodičovstvím, pestře a zručně komponuje poetické prvky. Za zvukomalebnou hravostí aliterace, za nečekanými slovními spojeními se skrývají strachy z tenké hranice mezi bytím a nebytím.

Antologie českých básnířek, které vstupovaly do literatury na konci 60. let 20. století a především v 70. letech 20. století. V doslovu ke knize Milan Blahynka píše: Psát doslov ke knížce jedinečných veršů je nesmysl non plus ultra. Nesmysl tím větší, čím jsou básně lepší. Nesmysl největší, když vzrušující básně jsou dílem žen. Do antologie byly zahrnuty verše Blanky Albrechtové, Jitky Badoučkové, Evy Brixy, Evy Frantinové, Evy Hrubé, Marcely Chmarové, Marie Kafkové, Jaroslavy Málkové-Eichackerové, Libuše Mikyskové-Semecké, Markéty Procházkové, Lydie Romanské, Marie Štemberkové a Yvety Tausingerové.

Americký román je kniha, která nás okamžitě pohltí svojí nesmlouvavou otevřeností a autentičností. Intimní deníkový žánr nutí bez dechu sledovat osud silné ženy, která hledá a stále nenachází vlastní kořeny. Celá její podivuhodně upřímná zpověď se k nim upíná a hrdinka deníkového románu dobře ví, že bez nich nelze pevně ustát ani ten nejobyčejnější život. Vykořeněnost, rodinná, vztahová a sociální je tu o to silnější, že sledujeme postavy, které patří k židovské diaspoře či typicky americkému etnickému koktejlu národností. Zdánlivě mají všichni své domovy, byty, domky, integrita těla a duše však zůstává bolestně narušená. Holokaustem poznamenaná rodinná paměť jako kdyby podrývala jakoukoli možnost spokojeně zakořenit ve svém vlastním bytí. Trvalá úzkost coby plod vykořeněnosti se paradoxně nepřenáší na čtenáře, Americký román je totiž nejen autoterapeutický, ale také terapeutický text. Ukazuje, jak lze skrze otevřenost, skromnost a sdílení frustrací vystoupit z malströmu neustálých pochybností o opravdovosti světa i sebe sama. A stát se tak oním kýženým prvním kořenem, jímž se může stát každý z nás, jakkoli nemožné se to zprvu jeví.

Třetí básnická sbírka české autorky žijící v Americe. Podobně jako ve sbírkách předchozích nabízí neokázalou a střídmou poezii, svázanou s všedními situacemi běžných dnů. Reflektuje jak dvoudomí, tak v jistém významu i přináležitost k původní domovině. Knihu doprovázejí ilustrace Petry Killarové. -- zdroj: www.kosmas.cz --