Martin Profant Livres

Čtenáři se dostává do ruky šest studií Herberta Marcuse, nyní v českém překladu, z nichž nejstarší Nové prameny k založení historického materialismu pochází z roku 1932, nejmladší Represivní tolerance pak byla napsána v roce 1965, ale zásadně rozšířena v roce 1968. Texty reprezentují různé úseky myslitelského vývoje jedné z nejvýraznějších osobností první generace kritické teorie. Reprezentují proměny, kterými Marcuse reagoval na překotně se měnící svět i to, čemu zůstal vždy věrný: Starost o svobodu a štěstí, které nemohou být jedno bez druhého; starosti o svobodu a štěstí, které vycházejí ze skutečné solidarity lidského rodu a nemohou a nesmějí koexistovat s bídou a utrpením kohokoliv jiného.

Jaké podněty poskytuje proces globalizace lidskému učení? Může existovat vědění nezávislé na sociálních vztazích? Podporuje ekonomická globalizace rozvoj vzdělávání, nebo způsobuje jeho úpadek? Takové a podobné otázky si kladou autoři této knihy. Používají při tom postupy globálních studií, oboru pracujícího na pomezí dlouhodobě rozvíjených disciplín, jako je filosofie, sociologie, politologie nebo kulturní antropologie. Cílem publikace je kritické posouzení politických, sociálních, kulturních a dalších aspektů soudobé globalizace, které bezprostředně souvisejí s proměnami vědění a učení.

První moderní slovník slovanské mytologie v české literatuře. Autoři se opírají o archeologické a antropologické výzkumy i o historické prameny. Abecedně řazená hesla, vzájemně propojená odkazy, popisují jednotlivé slovanské bohy, hrdiny i bájné bytosti, ale také zmiňují důležitá archeologická naleziště a lokality. Text doprovázejí ilustrace a mapky. Kniha začíná úvodní statí o slovanském mytickém myšlení.

Není dnes svoboda vědeckého poznání a univerzitní výuky anachronismus, který neobstojí v konfrontaci s potřebou moderního řízení a marketinku vědy? Potřebuje dnes ještě veřejná diskuse občanů, aby do ní vstupovali vědci, nebo záleží jen na práci imagemakerů a marketérů? Jsou společenské vědy zaostalé a mají co říct dnešku? Jak provozovat kritickou reflexi společnosti v nebezpečných časech válek hybridních, studených i horkých? Tyto a další otázky diskutují texty českých a slovenských filosofů a sociologů. Obsahuje překlad dvou klasických textů, ke kterým se přes sto let stále vrací diskuse o akademické svobodě: O vnitřní a vnější organizaci vyšších vědeckých institucí v Berlíně Deklarace principů Americké asociace univerzitních profesorů

Monografie se zabývá různými vymezeními národa v českém prostředí v období od konce napoleonských válek do roku 1895. Vybírá je a interpretuje je z perspektivy etického národa, který představuje vědomě přijatý úkol překonat přírodně danou partikularitu (etnikum) a nahradit ji mravně a svobodně vytvářeným sjednocením patriotismu a humanity, eventuálně kosmopolitismu. První část textu se soustředí na dvě romantická provedení etického národa. Ranější, jenským romantismem inspirované pojetí souvisí s českoslovanským národem, jak se ustanovil v prešpurské přátelské skupince (Šafařík, Palacký, Kollár) na přelomu a na konci druhého decenia 19. století. Jiné pojetí národa vypracoval Palacký ve svých historických dílech analogicky s německými liberálně nacionalistickými historiky (Gervinus, Dahlmann). Samostatná kapitola se poté věnuje Palackého pokusu o transformaci tohoto původně apolitického pojetí národa pro politické výzvy let 1848/49. Závěrečná část monografie analyzuje dva případy realistického etického pojetí národa formulované H. G. Schauerem a T. G. Masarykem.

Cílem monografie je ukázat, že snahy redukovat studium vědy na její epistemologickou, metodologickou nebo logickou analýzu jsou projevem jednostranného scientismu ve filosofii a kultuře minulého století.

K pojetí dějin a dějinnosti ve filosofii symbolických forem Ernsta Cassirera. Kniha se zabývá výkladem jednoho z nejpronikavějších filosofů dvacátého století, Ernsta Cassirera, o tom, co jsou to dějiny a proč mají takový význam pro moderního člověka. Mohou být dějiny vědecké a jestli ano, je jejich "vědeckost" jiná než vědeckost přírodních věd? Jak zřetelná a potřebná je hranice mezi dějinami a uměním? A proč potřebuje člověk žít v čase dějin, aby dokázal žít pospolu s druhými lidmi?

Ve vývoji filosofie minulých dvou století měly rozhodující význam otázky: Co to vlastně je vědecké poznání? Jak souvisí naše poznání a lidská svoboda? Jsou historie, literární vědy anebo sociologie vědami anebo náležejí spíše k uměleckému vyprávění o světě a našem místě v něm? Novokantovští filosofové si tyto otázky kladli v druhé polovině 19. století a učinili z nich centrální téma dobového filosofického bádání. Čtenáře možná překvapí, jak aktuální jsou odpovědi, které na otázku po povaze vědy dával tento, dnes již téměř zapomenutý filosofický směr.