Eliška Vlasáková Livres

Ferdinand Krch (1981–1973) patří mezi nejvýraznější české učitele‑pokusníky, obětavé pedagogy, kteří se snažili zlepšit výukové podmínky na školách. Po násilně ukončeném bezprecedentním experimentu, jímž byl „jeho“ Dům dětství pro válečné sirotky, se Krch věnoval redakční práci v časopisech pro děti. Sotvakdo ví, že za knížky o kocouru Mikešovi vděčíme právě jemu – to on Josefa Ladu přemluvil, aby svým vyprávěním o mluvícím kocourkovi dal písemnou podobu. Krcha nacházíme i v nejužším okruhu spolupracovníků Přemysla Pittra a Olgy Fierzové v Milíčově domě v Praze i v době poválečné. Také zde se naplno věnoval svým milovaným dětem. V monografii „strýčka Fedora“ z pera jeho pamětnice, spisovatelky Elišky Vlasákové znovu ožívá nejen tato výrazná, polozapomenutá osobnost, ale i řada dalších vychovatelů, kazatelů, kreslířů i hudebníků, kteří v mladém Československu trpělivě a cílevědomě vytvářeli názorovou alternativu, jež se neustále projevovala v činech.).

Svazek širšího knižního projektu. Vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase.

E. Vlasáková v další knize „znovu ohledává nejbližší terén: postupující dětství žité v neúplné rodině, užaslé rozhlížení po venku, hledání vzorů a nabývání vlastního rozumu, spontánní odmítání špatností, přebírání odpovědnosti... Byla jsem s našima na procházce. Titul jako věta v minulém čase. Ta procházka se ponejvíc konala s maminkou a s nepokrevní tetou Vlastou, v hranicích rodného města Kyjova, s výlety na Vysočinu, odkud zas Vlasta pocházela. Ovšem také s nepřítomným Přemyslem Pittrem, který prostoupil textem. Ne tolik s nenadálým, byť vytouženým návštěvníkem v bytě a na pavlači, panem Karlem Kolouchem. To už víc s pražským redaktorem na odpočinku Ferdinandem Krchem, pamětníkem Milíčova domu.

Autobiografická próza autorky (1943), publikujicí dosud převážně v Revolver Revui, zachycuje první roky jejího života. Příběh dítěte, narozeného do neúplné rodiny na slováckém Kyjově, rámují vnější události let 1943-1949. Touha po láskyplném přijetí ve světě dochází naplnění nečekaným způsobem. "Eliška Vlasáková [...] napsala už dvě knihy. V jedné, nazvané Jako sen aneb Zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín, vzpomíná na rok prožitý v Domově, kde její maminka pracovala jako švadlena. Ale pro dnešek zůstaneme u knížky, kde se jedním okem ohlíží za svými léty předškolními. Ta mě zaujala hned od prvních stránek a z několika důvodů. Za prvé přivádí čtenáře k polohám a osudům na pohled nenápadným a obyčejným, ale zevnitř nabitým zvláštní energií a svérázností. Za druhé nepředvádí žádná literární kouzla a vypráví jazykem přímočarým a průzračným, jako by autorka mluvila k sobě, a tedy k někomu, před kým nepotřebuje nic zkrášlovat ani zakrývat. Za třetí neuplatňuje své psychologické vzdělání žádnými teoretizujícími komentáři, a přesto je prozrazuje tím, jak soustředěně pozoruje, co se jí nepřestává vybavovat z paměti: své dávné vjemy, pocity, zážitky, chování blízkých lidí. Všechno co z dětství proudí pamětí snad každému, ale co ne každý dokáže vylovit a podržet tím pravým slovem, v nezašlé barvě, v nerozmazaném odstínu. Eliška Vlasáková spouští do toho proudu ne-li síť, pak aspoň neúhybné prsty a hledá a nalézá."

zážitky sedmileté evangeličky v Dětském domově Sobotín.