Kniha shrnuje výsledky projektu zaměřeného na dokumentaci a interpretaci nástěnných maleb 17. a 18. století v klášterech benediktinů na území Čech a Moravy. Pojednává o monumentální malířské výzdobě klášterních komplexů v Břevnově, Broumově, Rajhradu, Kladrubech, Sázavě a na dalších místech. Do projektu jsou zahrnuty také benediktinské rezidence a farní kostely. Publikace uvádí nástěnné malby do širšího kontextu monastického umění ve střední Evropě a obsahuje rozsáhlý, bohatě ilustrovaný katalog malířských děl.
Kniha shrnuje výsledky projektu zaměřeného na dokumentaci a interpretaci nástěnných maleb 17. a 18. století v klášterech benediktinů na území Čech a Moravy. Pojednává o monumentální malířské výzdobě klášterních komplexů v Břevnově, Broumově, Rajhradu, Kladrubech, Sázavě a na dalších místech. Do projektu jsou zahrnuty také benediktinské rezidence a farní kostely. Publikace uvádí nástěnné malby do širšího kontextu monastického umění ve střední Evropě a obsahuje rozsáhlý, bohatě ilustrovaný katalog malířských děl.
Kniha shrnuje výsledky projektu zaměřeného na dokumentaci a interpretaci nástěnných maleb 17. a 18. století v klášterech benediktinů na území Čech a Moravy. Pojednává o monumentální malířské výzdobě klášterních komplexů v Břevnově, Broumově, Rajhradu, Kladrubech, Sázavě a na dalších místech. Do projektu jsou zahrnuty také benediktinské rezidence a farní kostely. Publikace uvádí nástěnné malby do širšího kontextu monastického umění ve střední Evropě a obsahuje rozsáhlý, bohatě ilustrovaný katalog malířských děl.
Svědectví o provozu novoměstských dílen zde vydává také edice dobových dokumentů, jmenovitě účetní knihy. Publikaci uzavírají medailony jednotlivých tvůrců.
Malířství 17. století v Čechách je spojováno především s Karlem Škrétou (asi 1610 – 1674), jistě právem pokládaným za hlavního protagonistu nového, barokního názoru u nás. Pro takové hodnocení ovšem nestačí se zabývat pouze jeho dílem, nýbrž je třeba je poznat v souvislostech tvorby umělců předcházející generace, jeho současníků i následovníků. Jen tak je možné pochopit jeho umělecký úspěch v Praze i v celých Čechách, o čemž svědčí přebírání jeho výtvarných řešení ještě v 18. století. V knize bohatě vybavené obrazovým doprovodem jsou souhrnně představeni tři Škrétovi vrstevníci, Antonín Stevens, Jan Bedřich Hess a Matěj Zimprecht, kteří vynikali nad dobový průměr, získávali významné zakázky a udržovali si osobitý malířský projev, diskutován je i jejich údajně napodobivý vztah ke Karlu Škrétovi. Malířství 17. století v Praze je pojednáno ve své institucionální a vývojové kontinuitě, s přihlédnutím k vnějším, v domácím dějepisu umění tradičně negativně vnímaným faktorům, jimiž byly přenesení císařského dvora do Vídně po smrti císaře Rudolfa II., pobělohorská rekatolizace a třicetiletá válka. Pozornost je věnována socioekonomickým aspektům tehdejšího uměleckého provozu (cechovní organizace, životní úroveň malířů, výše honorářů) a postavení Prahy jako umělecké metropole.
Pražští umělci se již od 14. století sdružovali v malířském cechu, kam zpočátku náleželi malíři z celé tehdejší Prahy. Postupem doby se ze společného cechu oddělili umělci novoměstští a v roce 1674 se od cechu staroměstsko-malostranského osamostatnili malíři z Menšího Města pražského a Hradčan, aby si vytvořili vlastní profesní organizaci. Do malostranského malířského cechu náležela kromě malířů ještě další řemesla – například řezbáři, zlatotepci nebo mědirytci. Dějiny tohoto sdružení přináší předkládaná publikace z ediční řady Umění v archivu, která na základě důkladného archivního průzkumu a za pomoci edice cechovních písemností – knih, účtů či statut – pomáhá nejen nahlédnout do organizace cechu, ale zprostředkovává rovněž pohled do každodenního života cechovního umělce v 17. a 18. století. Nedílnou součást publikace představují rovněž životopisné medailony všech inkorporovaných umělců.
