Cédric Demangeot Livres

Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny. Špinavým šrotem polámaných veršů, osamělých názvů bez knih, obsesivních úvah, rozbitých vět a nedokončených slov Cédric Demangeot jasnozřivě popisuje stav současného ne-světa a zároveň mu vzdoruje. Záznamy vznikaly jakoby mimoděk, na okraj. Jak jinak, když pouze na okraji, mimo dohled, si život ještě dokázal uchovat svou pravou chuť. Kdo čte Neklid, hltá člověka.

Důsledný výbor z díla patrně nejzajímavějšího a nejradikálnějšího francouzského básníka současnosti. Pro anarchistu jazyka Cédrica Demangeota (*1974) je typické skřípání drcené řeči, cit pro nestvůrnou fyzičnost poezie i vzdorovité gesto. Vědomě, ale především z vnitřního přesvědčení se řadí mezi černá slunce francouzské literatury. S místy až artaudovskou dikcí jde samozřejmě ruku v ruce i vnímání krutosti světa, od policejního násilí po sexualitu. Slota jako obraz hnusné doby, ve které se bahníme. Jeho poezie je ale tak burcující proto, že špinavá kost života pořád stojí za to, aby ji člověk žral. Obálka Cédric Demangeot, přeložil, uspořádal a doslov napsal Petr Zavadil.

Poezie francouzského básníka Cédrica Demangeota (1974 - 2021). V Cédricu Demangeotovi přišla čeština a česká poezie o svého nejintimnějšího francouzského přítele. Neomylně vybírané české básníky vydával ve svém nakladatelství ?ssile a některé z nich, jako třeba Bohdana Chlíbce nebo Jana Zábranu, dokonce překládal. Nakonec vyrazil i opačným směrem, z francouzštiny do češtiny. Cédric měl rád autory, kteří se odvážili psát v jiném než mateřském jazyce – pokud byl jejich vpád barbarský a rozvířil ustálené vody řeči nečekanými zlomy a ohyby. Miloval Becketta za to, jak roztrhal francouzštinu na kusy. V tomto textu sám okusuje Sněhurku navlečenou v kožichu češtiny až na kost. Bílou jako sníh.